• Recenze

    Recenze: Dlouhý pochod – Stephen King

    Autor: Stephen King (pod pseudonymem Richard Bachman)
    Název: Dlouhý pochod
    Žánr: Literatura světová, Romány
    Rok vydání: 1979
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Dlouhý pochod – tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo postavit se na start a vydat se společně na Dlouhý pochod. Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí: tři napomenutí znamenají definitivní konec v soutěži. Nezáleží na tom, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, Dlouhý pochod přežije jen jeden z nich…

    Recenze: Tuto knihu jsem právě dočetla a tak můj názor na ni bude velmi čerstvý. Abych byla upřímná, četla jsem ji poměrně dlouho a oproti ostatním knihám Stephena Kinga mě tato až tak moc nechytla a neměla jsem tu potřebu se k ní neustále vracet a už konečně zjistit, jak to tedy celé dopadne. V této knize najdete hodně myšlenek hlavní postavy, které vám při běžném čtení moc neřeknou, ale při zamyšlení se nad souvislostmi vám to dá možnost hlavní postavu lépe postav. To stejné by se dalo říci o vedených dialozích. Nemusí vám říct vůbec nic, nebo naopak ano. Každopádně je to zajímavý námět. Námět, který si jen velmi těžko dokážu představit. Námět, který kdyby byl skutečný, absolutně bych to nechápala. Strach je něco, na co v této knize budete narážet velmi často a to naprosto oprávněně. Řekla bych, že kniha ve vás může zanechat silné emoce, nebo ji naopak poměrně bez zájmu můžete vrátit zpět do poličky mezi ostatní knihy. Závěrem? Jsem ráda, že jsem si knihu mohla přečíst, že jsem mohla „být součástí“ dalšího příběhu Stephena Kinga, ale jsem poměrně ráda, že to nebyla moje první kniha, kterou bych od něj četla.

  • Poems,  Thoughts

    Poem: Looking at my own sky

    Asi není lepší chvíle rozepsat se trochu o této staré poem, než právě nyní. Je to už dlouhá doba, co jsem jí napsala a dlouhá doba, co jsem se takto cítila. Změnilo se toho vskutku hodně, já se změnila. A pevně doufám, že k lepšímu. Rozhodně se lépe cítím. Nicméně jisté události posledních týdnů mě dostali do situace, kdy jisté věci znovu začínám pociťovat. Což… je dost nepříjemné, ale donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak dalekou cestu jsem dokázala ujít. (psáno v prosinci před Vánoci)

    Byly to pro mě upřímně neuvěřitelně těžké časy a každý den byl neuvěřitelný boj. Boj s mými myšlenkami. Sakra dlouhou dobu nade mnou vyhrávaly. Utrápená mysl, utrápené tělo, utrápená duše. Chtělo to čas. Hodně času. Chtělo to sílu, kterou do dneška nevím, kde jsem vzala. Chtělo to s mírou překračovat hranice mých komfortních zón a upevnit se tak v názoru, že mohu zvládnout to, co jsem si původně myslela, že zvládnout nemohu. Chtělo to taky rodinu a přátelé, i když pouze jeden člověk věděl, jak se skutečně cítím. Chtělo to věřit. Ale hlavně ten čas.

    A víte co? Vyplatilo se to. Vážně. Ať se cítíte sebehůř, vydržte. Prosím. Vydržte a nevzdávejte to. Protože přijde den, kdy si uvědomíte, že se už cítíte dobře. Přijde den, kdy budete šťastní a přijde den, kdy vám přijde absurdní, že jste se tak kdy mohli cítit.

    🖤

     

  • Thoughts

    2020 & 2021

    Nový rok sebou vždy přináší vlnu nostalgie a zároveň i nové motivace. Instagram se mi plní vzpomínkami a předsevzetími lidí, které sleduji, což mě donutilo se nad tím vším taky trochu zamyslet a zjistila jsem, že… už to tak moc nehrotím. Nevím proč. Nový rok pro mě dřív býval důležitý, představoval ten toužebný nový začátek, zanechání starého za sebou a tak podobně. Ale teď už tak moc ne. Musela jsem se dokonce i nutit zamyslet se nad uplynulým rokem 2020 a přemýšlenet o roku 2021.

    Rok 2020 mi toho hodně vzal, ale i hodně dal. Ostatně tak, jako každý rok. Vzal mi našeho rodinného čtyřnohého přítele, který s námi trávil krásných 13 let. Dal mi zdravou neteřinku. Úspěšně jsem dokončila vysokou školu a sehnala si skvělou práci. Vzal mi možnost trávit více času s rodinou, a s přítelem nám dal nového čtyřnohého parťáka do života.

    Stejně jako spousty ostatních jsem i já vzala do ruky mobil a brouzdala v galerii. Našla jsem pár vzpomínek, se kterými bych se s vámi také chtěla podělit. A u slov zvýrazněných tučně se můžete prokliknout na článek, který s tím nějak bude souviset 🙂

  • Thoughts

    Prosinec v podobě zkoušky.

    Je polovina prosince a já mám na hrudi obrovský kámen. Nevím, jestli se budu moci sejít se svou rodinou a to mi trhá srdce víc, než co bych si kdy myslela. Prosby, nedorozumění, opačné názory, odmítnutí, naštvání a smutek… asi tolik k letošní Vánoční náladě.

    Celý prosinec je pro mě hrozně těžký. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem se necítila takto bezradně a zoufale. Je to už několik dní, co se objevil ten temný stín sedící na mém rameni. První si tam je tak seděl v klidu, že na něj bylo lehké občas zapomenout. Pak ale začal růst, začal těžknout… ramena mi pod jeho silou klesala a bylo čím dál těžší se zvednout. A zapomenout na něj? To už zkrátka nešlo. Znovu se objevil a znovu s jeho přítomností musím bojovat.

    Důvody byly různé, první jeden, pak se přidal druhý a pak se to začalo nabalovat jak obří sněhová koule. A teď… teď je toho zkrátka moc.

  • Thoughts

    Nemotivovaná.

    Nerozhodnost. Skoro až nechuť. Prázdná mysl, žádné nápady. Tak trochu zoufalost, frustrace.

    Už je to měsíc, co jsem zde byla aktivní. Nebo na Instagramu. Nebo zkrátka aktivní ve svých koníčcích jako je kreslení, psaní či focení, nebo dokonce i tolik zbožňované čtení. Poslední dobou to je pouze práce a pak odpočinek, nebo spíše zabití času u her Red Dead Redemption 2 a momentálně i Last of Us II. … tedy ta jednodušší, nekreativní volba.

    Zajímalo by mě, proč je někdy tak zatraceně těžké dělat co, co byste dělat chtěli a co vás baví. Vždyť to vůbec nedává smysl, a přesto se děje, občas častěji než bychom si my všichni dozajista přáli. Přemítám nad tím, zda to silou přebojovat nebo zkrátka tuto náladu přečkat. Jenže kdo ví, jak dlouho by to pak trvalo.

    Navíc se do toho všeho přimotali ještě Vánoce a ty pro mě bohužel nejsou úplně svátky klidu jak by měly být. Jsou to spíše svátky stresu, což ideálka samozřejmě není.

    Jedna pozitivní věc se přeci jenom stala / stane… ale o tom až později 🙂

    Zajímalo by mě, jak s podobnými stavy bojujete vy?

    A jak vnímáte Vánoce? Doufám, že se máte všichni dobře 🖤

     

     

  • Rozmanitá doporučení

    Netflix seriálové tipy

    Patřím mezi ten typ lidí, kteří milují sledování seriálů, filmů i dokumentů. Když objevím něco zajímavého, jsem schopná být u té prokleté obrazovky pečená vařená, což samozřejmě není dobře, ale někteří z vás mi jistě potvrdí, že když objevíte něco vážně skvělého, chytlavého a unikátního, je to sakra těžký boj, nepustit si další díl. Dříve jsem používala skvělou aplikaci TV Time, kde jste si odklikávali jednotlivé díly seriálů, na které jste zrovna koukali, takže se vám nemohlo stát, že když se náhodou na nějaký seriál delší dobu nekouknete, tak že zapomenete, u jakého dílu jste přestali. Zároveň jste v aplikaci mohli zjistit kdy vychází další díl či kdy bude nová série, mohli jste si zjistit základní informace o seriálu nebo se pustit do hojných diskuzí. A co víc, aplikace vám dokázala vypočítat, kolik času jste sledováním seriálů strávili. Už tehdy jsem tam měla popravdě přes celé dva měsíce, takže teď to musí být ještě víc. Brrr, z toho času mě trochu sakra hodně mrazí. Nicméně u většiny seriálů toho nelituji. Byly to zkrátka chvíle, kdy jsem potřebovala vypnout, odpočinout si a sledování seriálů mi toto odreagování dokázalo poskytnout.

  • Fotografie,  Thoughts

    Wednesday Walk

    Už od víkendu, kdy jsem si uvědomila že je ve středu svátek, a tudíž volno, mi bylo jasné, že onu středu věnujeme po delší době nějaké hezké procházce. Moc jsem si přála zajít do podzimní Stromovky a naštěstí to i vyšlo. S přítelem nám bylo jasné, že tam bude asi hodně lidí, ale díky tomu, jak je Stromovka rozlehlá, to tak ve výsledku ani nevypadalo.

    Velmi naivně si přeji, aby byla celá pandemie Covidu už za námi. Začínám z toho být nervózní. Upřímně ale asi víc z chování některých lidí než z viru samotného. Je to šílené a hrozně bych si přála aby ohleduplnost byla vlastností více lidí. Bohužel si každým dnem víc a víc myslím, že je to asi poměrně vzácná vlastnost.

    Možná i proto jsem teď na blogu méně aktivní, zkrátka na to není ta správná nálada a já nerada tvořím, když se na to necítím. A jelikož pracuji od 9 do 5 pouze na počítači, upřímně ho velmi ráda pak zavřu a neotevřu ho zase dřív než ráno v 9.

  • Thoughts

    Autumnal Days

    Není tajemstvím, že podzim je mé nejoblíbenější roční období. Kvůli aktuální situaci si ho ovšem neužívám tak, jak bych si přála. Netoulám se městskými uličkami, neobjevuji nová místa a na výlety jezdíme po skromnu. Není to samozřejmě tak, že bychom se s přítelem zabarikádovali doma před okolním světem a nikam nechodili, jen jsme zkrátka opatrnější.