• Rozmanitá doporučení

    Being There, Essay (EN)

    Upřímně netuším, jestli má vůbec smysl tento článek vydávat. A to nejen z toho důvodu, že je psaný v anglickém jazyce. Jedná se o mou esej k předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí, ve kterém jsme koukali celkově na dvanáct filmů a na jeden z nich jsme museli pro zápočet napsat esej (mimo jiné). Vybrala jsem si film Being There, v češtině Byl jsem při tom, který podle mě rozhodně stojí za to. A pokud náhodou nebudete mít náladu na to číst tu esej (což naprosto chápu) tak se třeba podívejte na ČSFD a možná vás zaujme natolik, že si ho někdy také pustíte. Podle mě vážně stojí za to. Jestli je ještě něco nutné k té eseji dodat, tak je to to, že ačkoliv anglický jazyk studuji, tak to neznamená, že jsem v něm natolik dobrá, abych to dokázala napsat bez jediné gramatické chyby. Jsem si jistá, že se jich tam objevuje několik, ale když to člověk po sobě čte neustále dokola, tak už tam nevidí naprosto nic (ta bakalářská práce bude ještě velká sranda).

    “This is just like television, only you can see much further,”[1] said Chance astonished, being finally in a car for the first time in his life. And this masterpiece is just like a movie, only one can see much further. It is not only the plot and the characters. It is also an important message.

    Being There is one of those movies, which are not so well known, but still are a treasure among the thousand’s other movies. It does not have the attention and appreciation which it deserves, but maybe that is for a good thing because once something is a mass product, it loses its magic.

    Despite the fact that this film is not so well known, it still managed to reap success. For example, CNN Entertainment included Being There into the article of Essential movies of the 1970s, which is a great honour considering how many significant movies have been made in that decade. For example, The Godfather, Jaws, Star Wars, One Flew Over the Cuckoo’s Nest, Rocky or Annie Hall.[2] Moreover, The United States Library of Congress choose Being There for preservation in the National Film Registry, finding it „culturally, historically, or aesthetically significant“.[3]

    The director Hal Ashby created a very significant and delightful movie, but it would have never happened if Jerzy Kosinski had not written the novel Being There. It was even Kosinski again, who adapted this novel for a screen. This film alongside with some actors was nominated for several awards. For example, the screenplay won the British Academy Film Award for Best Screenplay, and it was even nominated for the Golden Globe Award for Best Screenplay.

    Being There is considered to be a satire. Robert C. Elliot defines a satire in „The nature of satire“ in Encyclopædia Britannica as a genre in which “vices, follies, abuses and shortcomings are held up to ridicule, ideally with the intent of shaming individuals, corporations, government, or society itself into improvement.”[4] This movie definitely meets with this definition. As well as with the fact, that the satire should be humorous but at the same time, it should function as constructive criticism and draw the attention to a certain problem. Being There is a delightful comedy when its main character gets into funny situations and at the same time, it is showing the world of the rich and the powerful. Furthermore, it also shows how the rich can be easily fooled when it comes to the fame, a possible connexion or just simply the excitement and the feeling of importance when knowing someone who is intensively talked about in a media. It almost seems like one need only an expensive-looking suit, not being too talkative, to nod and smile a lot and he can easily enter the world of American high society.

    Sometimes it almost seems like the performance of Peter Sellers, who plays the character of Chance, is more discussed and admired than the movie itself. And the truth is, he deserves it. Film critics even say that it is his best performance as an actor. It is hard to believe that Peter acts differently in reality than as a Chance in the movie. He created a truly authentic character, which everyone must love.

    Chance is a pure-hearted, fragile, slow-witted and innocent old man, who is living in complete seclusion. He has shaped the notion of the rest of the world only by two activities. By gardening and watching television. He was under the care of a wealthy guardian and his housemaid, but when the guardian dies, Chance is forced to enter the real world of the Washington D.C. And he is quite shocked when he discovers that the world does not respond to a click of a remote or that he does not get any food when he asks someone how he was used to his whole life. But he is still kind and childishly naive even when he is verbally attacked by a group of youngsters. Thus, it may be luck, indeed life-saving luck, when he stumbles into another wealthy couple, which takes him under their wings. However, they had done it only because they have mistaken him for a businessman. “Chance, the gardener,” he introduced himself. Chauncey Gardiner, they understood. Mistakes like this continue for the rest of the film. People think he is fluent in Russian only because he nodded when someone spoke Russian. His note about seasons and their importance in the garden is taken as an advice and a metaphor about economics. And the president himself includes this metaphor in his speech. His comment “I like to watch” is also taken very wrong, as sexual innuendo, and not only by one but by two very different people. When a few people finally came to a realization of who Chance really is, nobody is angry with him. Because, how could they? Chance has never lied, and he never stayed with Rands with the intention of using them for money or fame. It was people’s fault they have mistaken him for someone else, not his.

    Finally, it would not be fair not to mention other great actors who played their character brilliantly in this movie. Melvyn Douglas played Ben Rand, critically ill businessman and Shirley MacLaine, who played Ben’s wife, Eva. It is important to mention that Eva was slowly falling in love with Chance. Richard Dysart played Ben’s doctor, and his suspicion towards Chance add some spice to the story.

    Last but not least, the 1979 film Being There is truly a masterpiece. All the awards were by no means deserved. Being There will flourish our culture, and the character of Chance the gardener will win people’s hearts even in the next decades.

    Sources:

    [1] Being There. Directed by Hal Ashby. USA, New York: Lorimar, 1979.

    [2] Essential movies of the 1970s from ‚Jaws‘ to ‚Being There‘. CNN Entertainment. Last modified July 26, 2019. https://edition.cnn.com/2019/07/25/entertainment/essential-movies-1970s/index.html

    [3] ‚Ghostbusters,‘ ‚Top Gun,‘ ‚Shawshank‘ Enter National Film Registry. The Hollywood Reported. Last modified December 16, 2015. https://www.hollywoodreporter.com/news/ghostbusters-top-gun-enter-national-849092

    [4] Elliot, C. Robert. „The Nature of satire“, Encyclopædia Britannica. Accessed on Britannica. Accessed January 3, 2019. https://www.britannica.com/art/satire

  • Poems

    Poem: Ruins

    DŮLEŽITÉ: Tento citát není můj a bohužel se mi jeho autora nepodařilo vyhledat. Nevymyslela jsem ho, narozdíl od již publikovaných poems, které jsou z mé tvorby. Pouze se mi v tehdy (v roce 2017) zalíbil natolik, že jsem si ho musela zapsat a přetvořit do této podoby.

  • Rozmanitá doporučení

    Fenomén podcastů: Oblíbenci

    Podcasty jsou naprosto skvělá věc. Při procházce, při vaření, při uklízení, při cestování metrem či vlakem, nebo třeba i při jízdě autem. Můžete čerpat nové a zajímavé informace bez toho, aniž byste museli mít pohled upřený na obrazovku kvůli video formátu. Neříkám, že je dobré mít ta sluchátka v uších neustále, ale občas je takové odreagování vážně fajn. Ale abych byla upřímná, tak nejsem příliš fanda toho, jak se z toho teď stal hotový boom a podcast má úplně každý, ale takhle je to asi v dnešní době se vším, že ano? Alespoň si prakticky každý může najít to svoje v takové rozmanitosti. Člověk si hold musí poslechnout několik podcastů aby zjistil, jaký mu sedí.

    Osobně už od začátku poslouchám pouze přes aplikaci Castbox, která mi naprosto vyhovuje.

  • Thoughts

    Routines.

    Není to zas tak dlouho, co jsem zrovna nebyla příznivcem rutin. Jsou přeci tak stejné, repetitivní, po čase až skoro mdlé. Pak jsme se ale v rámci předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí dívali na jeden film. Paterson. Těžké ho popsat. On je totiž vlastně skoro o ničem. Na první pohled, pokud na to koukáte jen tak bezmyšlenkovitě. Nic se tam neděje, žádná zápletka, žádné vyvrcholení. Je to film o rutině. Tak krásný film. Navíc je do filmu zahrnutá i poezie, tak neobyčejným způsobem.

    Po skončení tohoto filmu jsem si uvědomila, jak mám ty své rutiny ráda. Ranní rutiny, kdy se malátně zvedám z postele, mířím do koupelny, pak do kuchyně kde trávím pár minut s přítelem než co odejde do práce a pak si dělám skoro neměnící se snídani, sedám si na gauč a k jídlu si pustím nějaké video či podcast, následovný krátký úklid, oblékání se a odchod do práce. A i ty naše rutiny, s přítelem. Například večerní rutiny, kdy si uděláme skvělou večeři k nějakému filmu či seriálu, nebo si jen tak povídáme o tom, jaký jsme zrovna měli den v práci. Rutiny cvičení. Donutilo mě to se zamyslet i nad tak triviálním nákupem potravin. Je to naprosto obyčejné, naprosto bez přemýšlení, automatické, ale je to naše.

  • Thoughts

    Tabula Rasa.

    Mrtvo. To bylo nejen zde na blogu, ale i na mém Instagramu a bohužel i v dalších oblastech mého života, hlavně v těch kreativních. Pokaždé, když jsem otevřela notebook s tím, že napíšu konečně nový článek, s provinilým pocitem jsem ho po chvíli zase zavírala. Neměla bych přeci psát články na blog, ale bakalářkou práci. A nejen tu, ještě poměrně komplikovaný projekt a esej, které musím splnit pro uznání kreditů. A já těžce bojovala jenom s tím, abych ze sebe dokázala vyplodit jedinou větu do těchto prací. Takže i když jsem měla chuť a nápad sepsat něco na blog, provinilost mi to nedovolila. Stejně tak jako mi nedovolí ani otevřít žádnou jinou knížku než ty, které mám k bakalářce. A víte, jak je to těžké, když mi do sbírky přibyly hned další čtyři úžasné knihy? A stejně tak je těžké nevzít do ruky papír a novou sadu uhlů, nebo štětec k vybarvování modelů vytištěných v 3D tiskárně. Jako prioritu jsem si zkrátka nastavila školu. A tečka.

    Špatně. Já vím. Bojuju s tím, abych to začala vnímat jinak a udělala si čas i na věci, které mě opravdu těší a baví. Místo hodinového civění do bakalářky občas můžu vytáhnout ty štětce a začít malovat. Na druhou stranu se ale musím naučit psát bakalářku i v prostředí, kde se mi do toho vůbec nechce, protože je kolem mě spousta věcí, co mě rozptyluje. Však to znáte. Tady je drobek, tak ho vysaju. Dám si něco k snědku. Kávičku. Tak to nádobí rovnou umeju ať to tu nestraší. Kdy jsem naposled zalévala kytky? A pak to nedej bože skončí u Netflixu. Prokrastinace, těžko porazitelná bestie.

  • Recenze

    Recenze: David Copperfield – Charles Dickens

    Název: David Copperfield
    Autor: Charles Dickens
    Žánr: Román, Fikce, Literatura světová
    Rok vydání: 1850
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Slavný román, v němž sledujeme hlavního hrdinu od neradostného dětství po dobu, kdy se z něj stává úspěšný spisovatel a nachází štěstí a klid v rodinném životě. David Copperfield, kterého Dickens považoval za „nejoblíbenější dítě“ své představivosti, je velkolepé dílo plné dobrodružných, tragických i komických pasáží a dodnes okouzluje nové a nové čtenáře.
    .
  • Thoughts

    Coffee Talk #2

    Lord, give me coffee to change things I can,

    and wine to accept things I can’t.

     

    Ani si neumíte představit, v jakém stresu jsem ještě před pár dny byla kvůli bakalářské práci. Už v minulém Coffee Talku a i v jednom z článků jsem zmiňovala, jak moc nespokojená jsem s tématem, které jsem si vybrala a že jsem na sebe hrozně naštvaná za to, že jsem se nad tím nezamyslela když jsem měla šanci a nevymyslela si něco svého. Naprosto poslední kapkou bylo, když jsem narazila na jeden ošemetný fakt, kvůli kterému by bylo potřeba změnit zadání. A tím změnit myslím pro mě ještě víc zkomplikovat, ačkoliv to moje vedoucí bakalářské práce přednesla jako naprostou trivialitu. Bylo mi kvůli tomu hrozně, neustále jsem to měla v hlavě jako strašáka a kolikrát se mi chtělo brečet jen když o tom někdo začal mluvit. Řekla jsem si, že to tak dál nejde. A že když by se muselo změnit zadání, může se rovnou změnit i téma. Jsem moc vděčná svému příteli, který mě v tomhle podpořil a popostrčil mě k tomu, abych to realizovala. Vymyslela jsem si téma, našla si k němu rovnou pár zdrojů, napsala krátce o čem by to bylo a šla to přednést vedoucí. Nebyla z toho nadšená, hned mě vyděsila s tím, že jsem si nevybrala lehké téma a tak podobně, ale schválila mi to. A tak teď pracuji na novém tématu. „The Role of Children in books by Stephen King“ A ti z Vás, kteří přečetli třeba nějaké ty mé knižní recenze vědí, že mám ke Kingovi docela blízko. To téma je mi mnohem bližší a cítím se mnohem komfortněji. Celá hora mi spadla úlevou ze srdce…

  • Recenze

    Recenze: Psycho Sanatorium – Chet Williamson

    Název: Psycho – Sanatorium
    Autor: Chet Williamson
    Žánr: Thriller, světová literatura
    Rok vydání: 2016
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Píše se rok 1960 a Norman Bates je ve státní nemocnici pro duševně nemocné zločince v péči doktora Felixe Reeda, který se ho snaží dostat z jeho katatonických stavů. Ale Norman a Dr. Reed jsou neustále obtěžováni ostatními pacienty i zaměstnanci, kteří si myslí, že toto sanatorium je daleko spíše vězení než místo určené k uzdravování nemocných, Přispívá k tomu i samotná budova, kdysi soukromá léčebna, o které se tvrdí, že je strašidelná. Na scéně se objevuje Normanovo dvojče Robert Newman, jehož mozek byl ihned po narození jeho ošetřujícím lékařem prohlášen za poškozený. Jak Robert a Norman vyrůstali, Norman zjišťuje, že temno Robertovo je ještě hlubší než to, které na Normana číhá venku ve městě. Vraždy na sebe nenechají dlouho čekat a šokující řetěz událostí nás vtáhne ještě hlouběji do vyšinutého šílenství uvnitř Psycho-Sanatoria.
  • Thoughts

    My tattoo journey

    Tetování. Něco, co mnozí lidé obdivují, nebo nenávidí. Něco, po čem lidé touží a nemůžou se dočkat, až jednoho dne bude nějaký obrazec pokrývat jejich tělo nebo něco, kvůli čemu někteří hned odsoudí toho, kdo tetování má. Já jsem vždycky tetování chtěla. Líbilo se mi už od dětství a nikdy jsem k němu neměla negativní postoj. Když na to náhodou přišla řeč, vždy jsem říkala, že nějaké tetování jednoho dne mít prostě budu. Ne že by moji rodiče byli vyloženě proti tomu, ale nijak extra k tomu také nebyli přikloněni a větší množství, nebo větší potetovaná část těla by jim asi trochu pocuchala nervy.

    Postupem času se pochopitelně měnilo to, co bych jednou chtěla mít na těle vytetované. Těch prvních pár nápadů když jsem byla malá si upřímně už nepamatuji. Vím, že jsem kdysi chtěla lapač snů, ještě ale před tím, než co se z toho stal takový boom, protože jsem hrozně obdivovala indiánskou kulturu. Chtěla jsem různé citáty a můj ty bože, jednu dobu jsem chtěla i dnes už hodně klišé Stay Strong. Na mou obranu – v té době to opět ještě neměli všichni a psychicky jsem na tom nebyla nejlépe a mělo to pro mě nějaký skutečný význam. Jenže jak šel čas, začínali to mít právě všichni a mě to z nějakého důvodu odradilo.

    Dva roky. Dva roky jsem měla v hlavě to, co mám dnes vytetované na těle. Nechtěla jsem jít do prvního tetování nějak spontánně. Věděla jsem, že v průběhu let i měsíců se můj názor měnil. Chtěla jsem být pro to zkrátka 100% rozhodnutá. A byla jsem. Pak už přišel ten pravý čas na to, si to konečně nechat vytetovat. Kamarádka mi doporučila její velmi šikovnou kamarádku která tetuje a bylo to téměř jisté. Ještě jsem se pro jistotu koukala i na jiné tatéry či tatérky, nechtěla jsem zvolit špatně. Ale nakonec beztak zvítězilo doporučení.