• Thoughts

    Coffee Talk #3

    Začíná se mi tu rozšiřovat takový nešvar, že mám příspěvky plné konceptů, které nejsem schopna dopsat do bodu, kdy by byly ke zveřejnění. Podaří se mi napsat vždy jen odstaveček a pak jako kdyby mi mysl někdo vypojil ze zásuvky. Je to takhle už nepěkně dlouho a bohužel nedokážu říct proč, ač bych tomu hrozně ráda přišla na kloub. Souvisí s tím můj předešlý článek: Příliv a odliv kreativity. V této době, mě to trápí obzvlášť, když se majoritní většině z nás zvětšil volný čas kvůli koronaviru. O něm se tu ale rozepisovat nechci, je ho i tak všude plno a tak jediné, co k tomu řeknu je: zůstávejte doma, dodržujte si odstup od lidí a pokud už ven jít musíte, tak jedině s rouškou a buďte na sebe maximálně opatrní, nikdy nevíte.

  • Thoughts

    Příliv a odliv kreativity.

    Určitě to také znáte. Určitě jste to už někdy zažili. Náhlou, ale obrovskou, skoro až ochromující vlnu kreativity. Takovou, kterou jste už dlouho nepocítili. Jako kdyby vás pohltil bohatý příliv kreativity, který si dával sakra na čas. Chcete, potřebujete dělat něco, do čeho se můžete ponořit a nevnímat chaotický svět kolem sebe. Psát, kreslit, malovat, péct, vařit, plést, číst, fotit, natáčet, upravovat, třeba i uklízet či organizovat. Je tolik kreativních činností. A vy k několika z nich zrovna tíhnete. A chcete se do nich pustit. Nejlépe do všech a hned, až tak je ta vlna obrovská. Ale nemůžete. Jste v práci, na brigádě, nebo kdekoliv jinde, kde vám něco jiného znemožňuje být zrovna kreativní. Berete to, i když s nespokojeností, protože tak to zkrátka je a vy s tím bohužel nemůžete nic udělat. A tak si plánujete, jak se do všeho pustíte doma. Ale doma nastane kámen úrazu. Překročíte práh dveří a… nechce se vám nic. Nastal odliv. Jste po celém dni unavení a jediné co chcete, je si alespoň trochu odpočinout před tím, než co začnete dělat věci, které dělat musíte. Jedna z nejhorších věci, která se může stát, vážně. Nesnáším to! Stává se vám to také?
    článek je převzatý z mého bývalého blogu coffee-talk, ale jelikož se znovu cítím přesně takhle, zveřejňuji ho i zde.
  • Rozmanitá doporučení

    Being There, Essay (EN)

    Upřímně netuším, jestli má vůbec smysl tento článek vydávat. A to nejen z toho důvodu, že je psaný v anglickém jazyce. Jedná se o mou esej k předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí, ve kterém jsme koukali celkově na dvanáct filmů a na jeden z nich jsme museli pro zápočet napsat esej (mimo jiné). Vybrala jsem si film Being There, v češtině Byl jsem při tom, který podle mě rozhodně stojí za to. A pokud náhodou nebudete mít náladu na to číst tu esej (což naprosto chápu) tak se třeba podívejte na ČSFD a možná vás zaujme natolik, že si ho někdy také pustíte. Podle mě vážně stojí za to. Jestli je ještě něco nutné k té eseji dodat, tak je to to, že ačkoliv anglický jazyk studuji, tak to neznamená, že jsem v něm natolik dobrá, abych to dokázala napsat bez jediné gramatické chyby. Jsem si jistá, že se jich tam objevuje několik, ale když to člověk po sobě čte neustále dokola, tak už tam nevidí naprosto nic (ta bakalářská práce bude ještě velká sranda).

    “This is just like television, only you can see much further,”[1] said Chance astonished, being finally in a car for the first time in his life. And this masterpiece is just like a movie, only one can see much further. It is not only the plot and the characters. It is also an important message.

    Being There is one of those movies, which are not so well known, but still are a treasure among the thousand’s other movies. It does not have the attention and appreciation which it deserves, but maybe that is for a good thing because once something is a mass product, it loses its magic.

  • Poems

    Poem: Ruins

    DŮLEŽITÉ: Tento citát není můj a bohužel se mi jeho autora nepodařilo vyhledat. Nevymyslela jsem ho, narozdíl od již publikovaných poems, které jsou z mé tvorby. Pouze se mi v tehdy (v roce 2017) zalíbil natolik, že jsem si ho musela zapsat a přetvořit do této podoby.

  • Rozmanitá doporučení

    Fenomén podcastů: Oblíbenci

    Podcasty jsou naprosto skvělá věc. Při procházce, při vaření, při uklízení, při cestování metrem či vlakem, nebo třeba i při jízdě autem. Můžete čerpat nové a zajímavé informace bez toho, aniž byste museli mít pohled upřený na obrazovku kvůli video formátu. Neříkám, že je dobré mít ta sluchátka v uších neustále, ale občas je takové odreagování vážně fajn. Ale abych byla upřímná, tak nejsem příliš fanda toho, jak se z toho teď stal hotový boom a podcast má úplně každý, ale takhle je to asi v dnešní době se vším, že ano? Alespoň si prakticky každý může najít to svoje v takové rozmanitosti. Člověk si hold musí poslechnout několik podcastů aby zjistil, jaký mu sedí.

    Osobně už od začátku poslouchám pouze přes aplikaci Castbox, která mi naprosto vyhovuje.

  • Thoughts

    Routines.

    Není to zas tak dlouho, co jsem zrovna nebyla příznivcem rutin. Jsou přeci tak stejné, repetitivní, po čase až skoro mdlé. Pak jsme se ale v rámci předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí dívali na jeden film. Paterson. Těžké ho popsat. On je totiž vlastně skoro o ničem. Na první pohled, pokud na to koukáte jen tak bezmyšlenkovitě. Nic se tam neděje, žádná zápletka, žádné vyvrcholení. Je to film o rutině. Tak krásný film. Navíc je do filmu zahrnutá i poezie, tak neobyčejným způsobem.

    Po skončení tohoto filmu jsem si uvědomila, jak mám ty své rutiny ráda. Ranní rutiny, kdy se malátně zvedám z postele, mířím do koupelny, pak do kuchyně kde trávím pár minut s přítelem než co odejde do práce a pak si dělám skoro neměnící se snídani, sedám si na gauč a k jídlu si pustím nějaké video či podcast, následovný krátký úklid, oblékání se a odchod do práce. A i ty naše rutiny, s přítelem. Například večerní rutiny, kdy si uděláme skvělou večeři k nějakému filmu či seriálu, nebo si jen tak povídáme o tom, jaký jsme zrovna měli den v práci. Rutiny cvičení. Donutilo mě to se zamyslet i nad tak triviálním nákupem potravin. Je to naprosto obyčejné, naprosto bez přemýšlení, automatické, ale je to naše.

  • Thoughts

    Tabula Rasa.

    Mrtvo. To bylo nejen zde na blogu, ale i na mém Instagramu a bohužel i v dalších oblastech mého života, hlavně v těch kreativních. Pokaždé, když jsem otevřela notebook s tím, že napíšu konečně nový článek, s provinilým pocitem jsem ho po chvíli zase zavírala. Neměla bych přeci psát články na blog, ale bakalářkou práci. A nejen tu, ještě poměrně komplikovaný projekt a esej, které musím splnit pro uznání kreditů. A já těžce bojovala jenom s tím, abych ze sebe dokázala vyplodit jedinou větu do těchto prací. Takže i když jsem měla chuť a nápad sepsat něco na blog, provinilost mi to nedovolila. Stejně tak jako mi nedovolí ani otevřít žádnou jinou knížku než ty, které mám k bakalářce. A víte, jak je to těžké, když mi do sbírky přibyly hned další čtyři úžasné knihy? A stejně tak je těžké nevzít do ruky papír a novou sadu uhlů, nebo štětec k vybarvování modelů vytištěných v 3D tiskárně. Jako prioritu jsem si zkrátka nastavila školu. A tečka.

    Špatně. Já vím. Bojuju s tím, abych to začala vnímat jinak a udělala si čas i na věci, které mě opravdu těší a baví. Místo hodinového civění do bakalářky občas můžu vytáhnout ty štětce a začít malovat. Na druhou stranu se ale musím naučit psát bakalářku i v prostředí, kde se mi do toho vůbec nechce, protože je kolem mě spousta věcí, co mě rozptyluje. Však to znáte. Tady je drobek, tak ho vysaju. Dám si něco k snědku. Kávičku. Tak to nádobí rovnou umeju ať to tu nestraší. Kdy jsem naposled zalévala kytky? A pak to nedej bože skončí u Netflixu. Prokrastinace, těžko porazitelná bestie.

  • Recenze

    Recenze: David Copperfield – Charles Dickens

    Název: David Copperfield
    Autor: Charles Dickens
    Žánr: Román, Fikce, Literatura světová
    Rok vydání: 1850
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Slavný román, v němž sledujeme hlavního hrdinu od neradostného dětství po dobu, kdy se z něj stává úspěšný spisovatel a nachází štěstí a klid v rodinném životě. David Copperfield, kterého Dickens považoval za „nejoblíbenější dítě“ své představivosti, je velkolepé dílo plné dobrodružných, tragických i komických pasáží a dodnes okouzluje nové a nové čtenáře.
    .
  • Thoughts

    Coffee Talk #2

    Lord, give me coffee to change things I can,

    and wine to accept things I can’t.

     

    Ani si neumíte představit, v jakém stresu jsem ještě před pár dny byla kvůli bakalářské práci. Už v minulém Coffee Talku a i v jednom z článků jsem zmiňovala, jak moc nespokojená jsem s tématem, které jsem si vybrala a že jsem na sebe hrozně naštvaná za to, že jsem se nad tím nezamyslela když jsem měla šanci a nevymyslela si něco svého. Naprosto poslední kapkou bylo, když jsem narazila na jeden ošemetný fakt, kvůli kterému by bylo potřeba změnit zadání. A tím změnit myslím pro mě ještě víc zkomplikovat, ačkoliv to moje vedoucí bakalářské práce přednesla jako naprostou trivialitu. Bylo mi kvůli tomu hrozně, neustále jsem to měla v hlavě jako strašáka a kolikrát se mi chtělo brečet jen když o tom někdo začal mluvit. Řekla jsem si, že to tak dál nejde. A že když by se muselo změnit zadání, může se rovnou změnit i téma. Jsem moc vděčná svému příteli, který mě v tomhle podpořil a popostrčil mě k tomu, abych to realizovala. Vymyslela jsem si téma, našla si k němu rovnou pár zdrojů, napsala krátce o čem by to bylo a šla to přednést vedoucí. Nebyla z toho nadšená, hned mě vyděsila s tím, že jsem si nevybrala lehké téma a tak podobně, ale schválila mi to. A tak teď pracuji na novém tématu. „The Role of Children in books by Stephen King“ A ti z Vás, kteří přečetli třeba nějaké ty mé knižní recenze vědí, že mám ke Kingovi docela blízko. To téma je mi mnohem bližší a cítím se mnohem komfortněji. Celá hora mi spadla úlevou ze srdce…