• Recenze

    Recenze: Chlapec, který rozdával sny – Luca Di Fulvio

    Název: Chlapec, který rozdával sny
    Autor: Luca Di Fulvio
    Žánr: Světová literatura, román, historické
    Rok vydání: 2015
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: New York, 1909. Zaoceánským parníkem přijíždí z Itálie mladá matka s malým synkem, aby si v Americe splnili svůj sen o lepším životě. Jejich naděje však záhy utrpí velkou trhlinu, neboť ve zbídačelém ghettu v newyorské čtvrti, kde se ocitnou spolu s dalšími přistěhovalci z celého světa, diktují pravidla brutální gangsteři a jejich poskokové. Pokud tu chce člověk přežít, nesmí měnit zavedená pravidla. Ledaže by měl charisma a neuvěřitelný dar fantazie. Román, jenž nás zavádí do prostředí rodícího se filmového průmyslu, rádia, Brodwaye, reklamy, mrakodrapů a luxusních automobilů, vypráví o velké lásce a houževnatosti snu, který zvítězí nad tvrdou realitou.

  • Thoughts

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před rokem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před měsícem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.
    Chci překračovat hranice mých komfortních zón a tím překonávat samu sebe.
    Chci zjišťovat, co mě skutečně baví, klidně i přes metodu pokus omyl.
    Chci se zlepšovat, chci dosahovat svých cílů a chci posouvat své ambice dál.

    Ne pro ostatní. Ne pro společnost.
    Pro sebe.

    Protože konec konců, jediný člověk, ke kterému bychom se měli přirovnávat je ten, kterým jsme byli včera.
    Nebudu se porovnát s , ani s ním, ani s tím. Protože nejsem ona, nejsem on a nejsem ani to. A nikdy nebudu.
    Já jsem  a učím se, jak to zcela bez výhrad přijmout.
    Jdete do toho se mnou?

  • Thoughts

    Falešný individualismus.

    Nevím proč, ale pokaždé mě tento citát zasáhne. Moc mě mrzí, že fotografie není zaostřená, ale dobře si pamatuji, že to byl pouze rychlý cvak v knihkupectví, kde jsem náhodně otevřela jednu knížku právě na této stránce. Až nedávno jsem zjistila, že je z knihy Dokonalý život: Být průměrný není normální od autora jménem Pavel Vosoba a docela zvažuji, zda si jí nezkusit přečíst. Myslím, že ta slova jsou neobyčejně pravdivá. Přijde mi, že kamkoliv se nyní rozhlédnu, tak se skrývá faleš. Všichni se snaží být něčím, čím nejsou a snaží se o to tak dlouho, až nakonec ztratí sami sebe.

  • Recenze

    Recenze: Marťanská kronika – Ray Bradbury

    Název: Marťanská kronika
    Autor: Ray Bradbury
    Žánr: Povídky, Sci-fi, Fantasy
    Rok vydání: 1950
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem – marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace – telepatii.
  • Kresby

    Kresba: Čtvrteční portrét

    Co uděláte, když lidé nejsou v kreslení vaší nejsilnější stránkou, ale přesto to chcete alespoň zkusit? Nakreslíte alespoň polovinu tváře, kdy se nemusíte vztekat, že jedno oko se vám povedlo a druhé vypadá jak citrón. A co uděláte, když se zkrátka nemáte dobrý den, nepovede se vám ani to jedno oko a závrtatnou rychlostí vám dochází nervy? Nakreslíte pouze čtvrtku tváře a malý náznak těla, aby to nebylo tak prázdné.

  • Thoughts

    Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola

    printscreen z článku v konceptech mého bývalého blogu (blog.cz)

    Někteří z vás možná ví, že jsem před tímto blogem měla ještě jiný, s názvem Coffee Talk (a před ním jsem měla ještě desítky dalších, ale o to tu nejde). Coffee Talk stále existuje, ale je na něm pouze jediný článek, který případné zabdloudilce přesměruje na tento nový blog. Všechny ostatní články jsem si skryla, nesmazala. Díky bohu. Občas se k nim vracím a občas nějaké pro mě důležité dokonce republikuji i tady. Je to skoro jako deník, ve kterém si pročítáte staré zápisky. Tento článek byl obzvlášť zajímavý. Jak můžete vidět – a jak jste si už možná přečetli – píšu v něm o svém strachu z vysoké školy. Kterou nyní končím. 3 roky starý článek, 3 roky nových zkušeností a 3 roky nového pohledu.

  • Recenze

    Recenze: Osvícení – Stephen King

    Název: Osvícení
    Autor: Stephen King
    Žánr: Horor
    Rok vydání: 1977
    Čteno v: Českém i anglickém jazyce
    Anotace: Hotel Overlook je považován za nejkrásněji položené horské letovisko na světě, ale nový zimní správce Jack Torrance, jeho žena Wendy a jejich pětiletý syn Danny v něm spatřovali víc než jeho krásu. Jack viděl v Overlooku příležitost, zoufalý způsob, jak uniknout životní smůle a zoufalství, Wendy zase kýženou samotu, která by mohla být poslední příležitostí k zachování narušené rodiny a Danny? Danny, požehnaný i prokletý náhlým osvícením, darem předvídavosti, viděl věci, které přesahovaly chápání malého kluka. Ve sto deseti prázdných pokojích Overlooku viděl skryté zlo, které číhalo jen na ně…
  • Thoughts

    „A co z tebe jako bude?“

    Kolikrát jsem tuhle otázku slyšela, tolikrát jsem měla toho dotyčného chuť praštit rovnou mezi oči.

    Slýchávala jsem ji na střední a slýchávám ji i teď na vysoké škole a nutno říci, že studuji naprosto odlišné obory. A hádejte co. Slovo nevím, se stalo mojí stále opakovanou odpovědí. Buď to, nebo zoufalé pokrčení ramen. Někdy se zadaří a postačí to na to, abych z této pro mě nepříjemné konverzace vyvázla. Protože prostě nevím. Nevím, co ze mě jako bude a co hůř, ani nevím, co bych chtěla aby ze mě bylo. Nevím, zkrátka nevím. A není mi z toho zrovna dvakrát příjemně.

    Procházím si zase tím peklem, kdy přemýšlím co dál. Hrozně ráda bych dále studovala, ale… ups, jsme zase zpět u centra problému. Nevím co. Kdybych chtěla pokračovat v angličtině i na magisterském studiu, možnosti jsou buď soustředění se na lingvistiku nebo na literaturu, kulturu atp. Na lingvistiku nemám buňky, to jsem zjistila moc dobře a ačkoliv s literaturou takový problém nemám, úplně nevím, k čemu bych takové vzdělání později mohla využít. A jít úplně na jiný obor? No jo, ale na jaký? Strůjcem všech těchto problémů jsem já; já a moje hlava, která prostě neví. Zamýšlela jsem se nad tím už několikrát – dlouho a intenzivně. Snažila jsem se to vůbec neřešit s tím, že mě třeba něco intuitivně napadne. Snažila jsem se zkoumat, psát pro a proti a tak dále. Ale výsledek je stále stejný… nevím.