Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Routines.

    Není to zas tak dlouho, co jsem zrovna nebyla příznivcem rutin. Jsou přeci tak stejné, repetitivní, po čase až skoro mdlé. Pak jsme se ale v rámci předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí dívali na jeden film. Paterson. Těžké ho popsat. On je totiž vlastně skoro o ničem. Na první pohled, pokud na to koukáte jen tak bezmyšlenkovitě. Nic se tam neděje, žádná zápletka, žádné vyvrcholení. Je to film o rutině. Tak krásný film. Navíc je do filmu zahrnutá i poezie, tak neobyčejným způsobem.

    Po skončení tohoto filmu jsem si uvědomila, jak mám ty své rutiny ráda. Ranní rutiny, kdy se malátně zvedám z postele, mířím do koupelny, pak do kuchyně kde trávím pár minut s přítelem než co odejde do práce a pak si dělám skoro neměnící se snídani, sedám si na gauč a k jídlu si pustím nějaké video či podcast, následovný krátký úklid, oblékání se a odchod do práce. A i ty naše rutiny, s přítelem. Například večerní rutiny, kdy si uděláme skvělou večeři k nějakému filmu či seriálu, nebo si jen tak povídáme o tom, jaký jsme zrovna měli den v práci. Rutiny cvičení. Donutilo mě to se zamyslet i nad tak triviálním nákupem potravin. Je to naprosto obyčejné, naprosto bez přemýšlení, automatické, ale je to naše.

    Samozřejmě, že přijdou i ty dny, kdy vám to už poleze krkem a budete to potřebovat nějak obměnit, něco tam přidat, něco odebrat. Ale pak se i z toho stane taková ta rutina, nebo se vrátíte i k té původní. Jednou za čas je ale potřeba se zastavit a zkrátka to ocenit.

    Zde vám rovnou přidávám odkaz na ČSFD, kdybyste měli zájem se na něj podívat. A zde odkaz na MALL.TV kde se na něj můžete podívat s anglickým dabingem a s českými titulkami. (věřte mi, že s anglickým dabingem je to nejlepší). Takže pokud někdy budete mít náladu na obyčejný, klidný film, doporučuji právě tento.

    Jak vnímáte rutiny vy?

  • Thoughts

    Tabula Rasa.

    Mrtvo. To bylo nejen zde na blogu, ale i na mém Instagramu a bohužel i v dalších oblastech mého života, hlavně v těch kreativních. Pokaždé, když jsem otevřela notebook s tím, že napíšu konečně nový článek, s provinilým pocitem jsem ho po chvíli zase zavírala. Neměla bych přeci psát články na blog, ale bakalářkou práci. A nejen tu, ještě poměrně komplikovaný projekt a esej, které musím splnit pro uznání kreditů. A já těžce bojovala jenom s tím, abych ze sebe dokázala vyplodit jedinou větu do těchto prací. Takže i když jsem měla chuť a nápad sepsat něco na blog, provinilost mi to nedovolila. Stejně tak jako mi nedovolí ani otevřít žádnou jinou knížku než ty, které mám k bakalářce. A víte, jak je to těžké, když mi do sbírky přibyly hned další čtyři úžasné knihy? A stejně tak je těžké nevzít do ruky papír a novou sadu uhlů, nebo štětec k vybarvování modelů vytištěných v 3D tiskárně. Jako prioritu jsem si zkrátka nastavila školu. A tečka.

    Špatně. Já vím. Bojuju s tím, abych to začala vnímat jinak a udělala si čas i na věci, které mě opravdu těší a baví. Místo hodinového civění do bakalářky občas můžu vytáhnout ty štětce a začít malovat. Na druhou stranu se ale musím naučit psát bakalářku i v prostředí, kde se mi do toho vůbec nechce, protože je kolem mě spousta věcí, co mě rozptyluje. Však to znáte. Tady je drobek, tak ho vysaju. Dám si něco k snědku. Kávičku. Tak to nádobí rovnou umeju ať to tu nestraší. Kdy jsem naposled zalévala kytky? A pak to nedej bože skončí u Netflixu. Prokrastinace, těžko porazitelná bestie.

    Dnes se mi konečně podařilo sepsat danou esej a rovnou jí i odevzdat, tak se mi tento článek píše o něco lehčeji. Tabula Rasa. Tento název článku jsem už jednou použila na svém starém blogu, na „vítání“ roku 2018. Každopádně mi to nedalo, nepoužít ho znovu, o 2 roky později.

    A clean slate. A need to start from the beginning. Miluji tento termín a jsem velmi vděčná profesorovi literatury za to, že mě s tímto termínem seznámil. Už jsem se zmiňovala o tom starém článku, ale zároveň i prvním v roce 2018. Prakticky bych ho sem mohla zkopírovat, protože:

    „Nechci žádná omezující předsevzetí, která si už za pouhý týden nebudu pamatovat a nechci ani žádná předsevzetí, kvůli kterým se po jejich porušení budu cítit mizerně. Ne. Chci plány a chci cíle. Chci volnost.

    Chci se i nadále překonávat.

    Chci posouvat své omezující hranice komfortních zón.

    Chci milovat, sebe i druhé.

    Chci se učit novým věcem.

    Chci číst, číst a číst!

    Chci být soběstačná.

    Chci pomáhat druhým nalézat světlo v temných propastech.

    Chci více cestovat.

    Chci dělat radost druhým.

    Chci být lepším člověkem, než co jsem byla v dni předešlém.

    Ale víte co? Něco se nepovede. Něco nebudu schopná plnit pravidelně. Vím to a nehodlám se za to trestat.

    Tyto věci dělat chci, tak nějak ze svého nitra. Ne pro uznání druhých či něco podobného. Jen čistě pro sebe. A to je důležité. Dělat to pro sebe, z těch nejčistších pohnutek, protože pak se to bude plnit skoro samo.“

    … protože slova v něm jsou stále pravdivá a stále je tak skutečně cítím. Nutno ale podotknout, že dříve jsem příchod nového roku vnímala hodně intenzivně a vždy jsem ho brala jako zcela novou a jedinečnou možnost začít znovu a začít lépe. Teď už to tak intenzivně nevnímám, nejsem na tom tak, jak dřív a nechci začít úplně znovu, chci si toho hodně z roku 2019 vzít i do roku 2020 a i do dalších let, pokračovat v tom, beze změny.

    * No… a tady by se hodila menší vsuvka. Je totiž o týden později, co jsem tento článek dávala dohromady. Nevím proč jsem ho nemohla vydat dříve, když už byl ve finální formě. Dnes jsem dodělala už i výše zmíněný projekt a jsou potřebné už jen drobné úpravy. A jsem na profesora, vedení kateredry nebo já nevím na koho vážně naštvaná. Nechápu, proč jsme tento blbý projekt museli mít zrovna tento semestr, kdy se máme soustředit na bakalářskou práci. Projekt mám momentálně obsáhlejší a propracovanější než bakalářku a představa, že by moje bakalářka mohla mít teď dvojnásobný počet stran mě vážně frustruje.

    Nicméně, jak vnímáte nový rok, úplně novou dekádu vy? ♥

  • Thoughts

    Coffee Talk #2

    Lord, give me coffee to change things I can,

    and wine to accept things I can’t.

     

    Ani si neumíte představit, v jakém stresu jsem ještě před pár dny byla kvůli bakalářské práci. Už v minulém Coffee Talku a i v jednom z článků jsem zmiňovala, jak moc nespokojená jsem s tématem, které jsem si vybrala a že jsem na sebe hrozně naštvaná za to, že jsem se nad tím nezamyslela když jsem měla šanci a nevymyslela si něco svého. Naprosto poslední kapkou bylo, když jsem narazila na jeden ošemetný fakt, kvůli kterému by bylo potřeba změnit zadání. A tím změnit myslím pro mě ještě víc zkomplikovat, ačkoliv to moje vedoucí bakalářské práce přednesla jako naprostou trivialitu. Bylo mi kvůli tomu hrozně, neustále jsem to měla v hlavě jako strašáka a kolikrát se mi chtělo brečet jen když o tom někdo začal mluvit. Řekla jsem si, že to tak dál nejde. A že když by se muselo změnit zadání, může se rovnou změnit i téma. Jsem moc vděčná svému příteli, který mě v tomhle podpořil a popostrčil mě k tomu, abych to realizovala. Vymyslela jsem si téma, našla si k němu rovnou pár zdrojů, napsala krátce o čem by to bylo a šla to přednést vedoucí. Nebyla z toho nadšená, hned mě vyděsila s tím, že jsem si nevybrala lehké téma a tak podobně, ale schválila mi to. A tak teď pracuji na novém tématu. „The Role of Children in books by Stephen King“ A ti z Vás, kteří přečetli třeba nějaké ty mé knižní recenze vědí, že mám ke Kingovi docela blízko. To téma je mi mnohem bližší a cítím se mnohem komfortněji. Celá hora mi spadla úlevou ze srdce…

  • Thoughts

    My tattoo journey

    Tetování. Něco, co mnozí lidé obdivují, nebo nenávidí. Něco, po čem lidé touží a nemůžou se dočkat, až jednoho dne bude nějaký obrazec pokrývat jejich tělo nebo něco, kvůli čemu někteří hned odsoudí toho, kdo tetování má. Já jsem vždycky tetování chtěla. Líbilo se mi už od dětství a nikdy jsem k němu neměla negativní postoj. Když na to náhodou přišla řeč, vždy jsem říkala, že nějaké tetování jednoho dne mít prostě budu. Ne že by moji rodiče byli vyloženě proti tomu, ale nijak extra k tomu také nebyli přikloněni a větší množství, nebo větší potetovaná část těla by jim asi trochu pocuchala nervy.

    Postupem času se pochopitelně měnilo to, co bych jednou chtěla mít na těle vytetované. Těch prvních pár nápadů když jsem byla malá si upřímně už nepamatuji. Vím, že jsem kdysi chtěla lapač snů, ještě ale před tím, než co se z toho stal takový boom, protože jsem hrozně obdivovala indiánskou kulturu. Chtěla jsem různé citáty a můj ty bože, jednu dobu jsem chtěla i dnes už hodně klišé Stay Strong. Na mou obranu – v té době to opět ještě neměli všichni a psychicky jsem na tom nebyla nejlépe a mělo to pro mě nějaký skutečný význam. Jenže jak šel čas, začínali to mít právě všichni a mě to z nějakého důvodu odradilo.

    Dva roky. Dva roky jsem měla v hlavě to, co mám dnes vytetované na těle. Nechtěla jsem jít do prvního tetování nějak spontánně. Věděla jsem, že v průběhu let i měsíců se můj názor měnil. Chtěla jsem být pro to zkrátka 100% rozhodnutá. A byla jsem. Pak už přišel ten pravý čas na to, si to konečně nechat vytetovat. Kamarádka mi doporučila její velmi šikovnou kamarádku která tetuje a bylo to téměř jisté. Ještě jsem se pro jistotu koukala i na jiné tatéry či tatérky, nechtěla jsem zvolit špatně. Ale nakonec beztak zvítězilo doporučení.

  • Thoughts

    Povinná četba není špatná!

    Povinná četba v sobě nese něco, kvůli čemu ji mnozí lidé, hlavně ti mladší, vnímají negativně. Možná to je hned to první slovíčko „povinná“, protože povinnost sama o sobě sebou nenese moc velkou vlnu pozitivity. Možná je to i fakt, že se v ní často objevují poměrně staré tituly. A proč by měl kdokoliv chtít číst něco, co se vydávalo za dob našich prarodičů? Staré knihy se ale nerovná špatné knihy. Vůbec ne, možná i naopak. A to je podle mě hrozně důležité vypíchnout, protože hodně lidí to tak z nějakého důvodu vnímá.

    Co jsem tak koukala, ve většině škol se zařazené tituly v povinné četbě dosti liší, některé se ale objevují prakticky všude. A já bych vám zde ráda napsala pár knih, které v povinné četbě rozhodně stojí za to. Ať už byli na seznamu mé školy, nebo jsem je našla někde jinde.

  • Thoughts

    My way of being organized.

    Tak to je on. Můj diář, bez kterého bych na všechno zapomínala, všude byla pozdě a celkově byla naprosto ztracená. Lehké zveličení samozřejmě, ale víceméně to tak je. Vždycky jsem byla diářová, jen mně žádný diář nevydržel moc dlouho (tak nějak podobně jako blogy). Baví mě si je uzpůsobovat vlastním potřebám a vymýšlet nejlepší způsoby zápisů různých věcí. Tento diář jsem si objednala z AliExpressu. Je malý, jednoduchý a šedý = ideál. Vlastně se jedná pouze o obal a vnitřek je zcela na vás. Což jsem přesně chtěla, protože na všech diářích v obchodech mě něco nevyhovuje. Nemají stránky jaké bych chtěla, rozložení měsíců, týdnů, dnů a tak podobně. Nemám ráda, když jsem tímto omezená a proto jsem se rozhodla koupit si pouze obal a vnitřek udělat tak, jak mi to bude vyhovovat. Nakoupila jsem si do něj i pár věcí, které můžete najít o něco níže. Na všechno vám sem přihodím i odkazy, kdybyste měli náhodou chuť si to objednat také.

  • Thoughts

    Coffee Talk #1

    Konečky prstů mi tančí pár milimetrů nad klávesnicí, jak přemýšlím nad tím, co napsat. Zahaluji se více do huňatého svetru a opírám se o židli. Hlavu mám těžkou a pomalu ani nevím z čeho. Vzpomenu si na svůj bývalý blog, coffee-talk, a vzpomenu si přímo na rubriku Coffee Talk, kde jsem psala, co se právě děje, co se mi honí hlavou nebo co se dít teprve bude. Coffee Talk nebyl nikdy zaměřený na určité téma, byly v něm jednotlivé odstavečky představující jednotlivé střípky mého života. A tak mě tak napadá, proč Coffee Talk neobnovit i tady?

     

    Jak jsem zmiňovala už výše, moje hlava je přeplněná myšlenkami. Je přeplněná natolik, že ty myšlenky nedokážu už skoro ani rozlišovat a zamyslet se nad nimi. Kolikrát tak ani nevím, co přesně ovlivnilo mou náladu tím či oním směrem. Nejraději bych odjela někam pryč, kde bych mohla na chvíli vypnout, všechny starosti vypustit z hlavy a soustředit se pouze na tady a teď. Jenže to nejde, takže se o to musím pokusit i tady, v prostředí, které mně to zrovna dvakrát neusnadňuje. Máte taky občas tak plnou hlavu, že ani nevíte čeho přesně? Jak se s tím potýkáte?

  • Thoughts

    Místo, na které nikdy nezapomenu.

    Bylo tam krásně. Atmosféra byla vždy přívětivá a rodinná. Ať už pražilo slunce, nebo lilo jako z konve, ať už jsem tam šla s reptáním, nebo s natěšením, milovala jsem to tam. Milovala jsem každičkou část zahrádky mých prarodičů, která musela být z důvodu úmrtí jednoho z nich prodána. Milovala jsem švestku, která vás přivítala hned jako první. Milovala jsem jabloně, které jako přírodní plot oddělovaly jednu zahrádku od další. Milovala jsem keře rybízů a angreštů. Milovala jsem záhonky nejrůznější zeleniny, mezi kterými jsem běhala i přes hlasitá napomínání. Milovala jsem tajuplnou studánku, ke které jsem si vždy vymýšlela vlastní bájné příběhy. Milovala jsem chatku, která vyrostla pod rukama mého dědy. Milovala jsem její malou předsíňku s nářadím a milovala jsem i hlavní místnost s mnoha dalšími věcmi. Milovala jsem lesy, které se rýsovaly v dály a ke kterým jsem si se sestrou vymyslely vlastní hru. Milovala jsem to místo celou svou bytostí a nějak se stále, ani po těch šesti dlouhých letech, neumím smířit se skutečností, že už se tam nikdy nepodívám.

  • Thoughts

    #interBytí

    Přijde mi skvělé, že zde můžu sdílet a podporovat úžasné nápady druhých. Na tento konkrétní nápad, #interBytí od nadané Teri Glint z blogu glittershard, jsem narazila už poměrně dávno, ale až teď se dostávám k tomu, abych na #interBytí konečně napsala článek. Ale jako první, co vlastně #interBytí znamená? Podle slov Teri – Naše působení na síti. V článku se rozepisuje o tom, v čem jí blog pomohl a čím pro ní vlastně blog je. A já bych ráda tento nápad podpořila tím, že na to napíšu článek jakbysmet a třeba to někdo bude sdílet dál.

    Původní článek Teri Glint > zde<

    Pro mě blog byl, je a vždycky asi i bude velmi důležitý. Jak už jsem psala v úplně prvním článku na tomto blogu, bloguji už dlouho.