Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Coffee Talk #3

    Začíná se mi tu rozšiřovat takový nešvar, že mám příspěvky plné konceptů, které nejsem schopna dopsat do bodu, kdy by byly ke zveřejnění. Podaří se mi napsat vždy jen odstaveček a pak jako kdyby mi mysl někdo vypojil ze zásuvky. Je to takhle už nepěkně dlouho a bohužel nedokážu říct proč, ač bych tomu hrozně ráda přišla na kloub. Souvisí s tím můj předešlý článek: Příliv a odliv kreativity. V této době, mě to trápí obzvlášť, když se majoritní většině z nás zvětšil volný čas kvůli koronaviru. O něm se tu ale rozepisovat nechci, je ho i tak všude plno a tak jediné, co k tomu řeknu je: zůstávejte doma, dodržujte si odstup od lidí a pokud už ven jít musíte, tak jedině s rouškou a buďte na sebe maximálně opatrní, nikdy nevíte.

  • Thoughts

    Příliv a odliv kreativity.

    Určitě to také znáte. Určitě jste to už někdy zažili. Náhlou, ale obrovskou, skoro až ochromující vlnu kreativity. Takovou, kterou jste už dlouho nepocítili. Jako kdyby vás pohltil bohatý příliv kreativity, který si dával sakra na čas. Chcete, potřebujete dělat něco, do čeho se můžete ponořit a nevnímat chaotický svět kolem sebe. Psát, kreslit, malovat, péct, vařit, plést, číst, fotit, natáčet, upravovat, třeba i uklízet či organizovat. Je tolik kreativních činností. A vy k několika z nich zrovna tíhnete. A chcete se do nich pustit. Nejlépe do všech a hned, až tak je ta vlna obrovská. Ale nemůžete. Jste v práci, na brigádě, nebo kdekoliv jinde, kde vám něco jiného znemožňuje být zrovna kreativní. Berete to, i když s nespokojeností, protože tak to zkrátka je a vy s tím bohužel nemůžete nic udělat. A tak si plánujete, jak se do všeho pustíte doma. Ale doma nastane kámen úrazu. Překročíte práh dveří a… nechce se vám nic. Nastal odliv. Jste po celém dni unavení a jediné co chcete, je si alespoň trochu odpočinout před tím, než co začnete dělat věci, které dělat musíte. Jedna z nejhorších věci, která se může stát, vážně. Nesnáším to! Stává se vám to také?
    článek je převzatý z mého bývalého blogu coffee-talk, ale jelikož se znovu cítím přesně takhle, zveřejňuji ho i zde.
  • Thoughts

    Routines.

    Není to zas tak dlouho, co jsem zrovna nebyla příznivcem rutin. Jsou přeci tak stejné, repetitivní, po čase až skoro mdlé. Pak jsme se ale v rámci předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí dívali na jeden film. Paterson. Těžké ho popsat. On je totiž vlastně skoro o ničem. Na první pohled, pokud na to koukáte jen tak bezmyšlenkovitě. Nic se tam neděje, žádná zápletka, žádné vyvrcholení. Je to film o rutině. Tak krásný film. Navíc je do filmu zahrnutá i poezie, tak neobyčejným způsobem.

    Po skončení tohoto filmu jsem si uvědomila, jak mám ty své rutiny ráda. Ranní rutiny, kdy se malátně zvedám z postele, mířím do koupelny, pak do kuchyně kde trávím pár minut s přítelem než co odejde do práce a pak si dělám skoro neměnící se snídani, sedám si na gauč a k jídlu si pustím nějaké video či podcast, následovný krátký úklid, oblékání se a odchod do práce. A i ty naše rutiny, s přítelem. Například večerní rutiny, kdy si uděláme skvělou večeři k nějakému filmu či seriálu, nebo si jen tak povídáme o tom, jaký jsme zrovna měli den v práci. Rutiny cvičení. Donutilo mě to se zamyslet i nad tak triviálním nákupem potravin. Je to naprosto obyčejné, naprosto bez přemýšlení, automatické, ale je to naše.

  • Thoughts

    Tabula Rasa.

    Mrtvo. To bylo nejen zde na blogu, ale i na mém Instagramu a bohužel i v dalších oblastech mého života, hlavně v těch kreativních. Pokaždé, když jsem otevřela notebook s tím, že napíšu konečně nový článek, s provinilým pocitem jsem ho po chvíli zase zavírala. Neměla bych přeci psát články na blog, ale bakalářkou práci. A nejen tu, ještě poměrně komplikovaný projekt a esej, které musím splnit pro uznání kreditů. A já těžce bojovala jenom s tím, abych ze sebe dokázala vyplodit jedinou větu do těchto prací. Takže i když jsem měla chuť a nápad sepsat něco na blog, provinilost mi to nedovolila. Stejně tak jako mi nedovolí ani otevřít žádnou jinou knížku než ty, které mám k bakalářce. A víte, jak je to těžké, když mi do sbírky přibyly hned další čtyři úžasné knihy? A stejně tak je těžké nevzít do ruky papír a novou sadu uhlů, nebo štětec k vybarvování modelů vytištěných v 3D tiskárně. Jako prioritu jsem si zkrátka nastavila školu. A tečka.

    Špatně. Já vím. Bojuju s tím, abych to začala vnímat jinak a udělala si čas i na věci, které mě opravdu těší a baví. Místo hodinového civění do bakalářky občas můžu vytáhnout ty štětce a začít malovat. Na druhou stranu se ale musím naučit psát bakalářku i v prostředí, kde se mi do toho vůbec nechce, protože je kolem mě spousta věcí, co mě rozptyluje. Však to znáte. Tady je drobek, tak ho vysaju. Dám si něco k snědku. Kávičku. Tak to nádobí rovnou umeju ať to tu nestraší. Kdy jsem naposled zalévala kytky? A pak to nedej bože skončí u Netflixu. Prokrastinace, těžko porazitelná bestie.

  • Thoughts

    Coffee Talk #2

    Lord, give me coffee to change things I can,

    and wine to accept things I can’t.

     

    Ani si neumíte představit, v jakém stresu jsem ještě před pár dny byla kvůli bakalářské práci. Už v minulém Coffee Talku a i v jednom z článků jsem zmiňovala, jak moc nespokojená jsem s tématem, které jsem si vybrala a že jsem na sebe hrozně naštvaná za to, že jsem se nad tím nezamyslela když jsem měla šanci a nevymyslela si něco svého. Naprosto poslední kapkou bylo, když jsem narazila na jeden ošemetný fakt, kvůli kterému by bylo potřeba změnit zadání. A tím změnit myslím pro mě ještě víc zkomplikovat, ačkoliv to moje vedoucí bakalářské práce přednesla jako naprostou trivialitu. Bylo mi kvůli tomu hrozně, neustále jsem to měla v hlavě jako strašáka a kolikrát se mi chtělo brečet jen když o tom někdo začal mluvit. Řekla jsem si, že to tak dál nejde. A že když by se muselo změnit zadání, může se rovnou změnit i téma. Jsem moc vděčná svému příteli, který mě v tomhle podpořil a popostrčil mě k tomu, abych to realizovala. Vymyslela jsem si téma, našla si k němu rovnou pár zdrojů, napsala krátce o čem by to bylo a šla to přednést vedoucí. Nebyla z toho nadšená, hned mě vyděsila s tím, že jsem si nevybrala lehké téma a tak podobně, ale schválila mi to. A tak teď pracuji na novém tématu. „The Role of Children in books by Stephen King“ A ti z Vás, kteří přečetli třeba nějaké ty mé knižní recenze vědí, že mám ke Kingovi docela blízko. To téma je mi mnohem bližší a cítím se mnohem komfortněji. Celá hora mi spadla úlevou ze srdce…

  • Thoughts

    My tattoo journey

    Tetování. Něco, co mnozí lidé obdivují, nebo nenávidí. Něco, po čem lidé touží a nemůžou se dočkat, až jednoho dne bude nějaký obrazec pokrývat jejich tělo nebo něco, kvůli čemu někteří hned odsoudí toho, kdo tetování má. Já jsem vždycky tetování chtěla. Líbilo se mi už od dětství a nikdy jsem k němu neměla negativní postoj. Když na to náhodou přišla řeč, vždy jsem říkala, že nějaké tetování jednoho dne mít prostě budu. Ne že by moji rodiče byli vyloženě proti tomu, ale nijak extra k tomu také nebyli přikloněni a větší množství, nebo větší potetovaná část těla by jim asi trochu pocuchala nervy.

    Postupem času se pochopitelně měnilo to, co bych jednou chtěla mít na těle vytetované. Těch prvních pár nápadů když jsem byla malá si upřímně už nepamatuji. Vím, že jsem kdysi chtěla lapač snů, ještě ale před tím, než co se z toho stal takový boom, protože jsem hrozně obdivovala indiánskou kulturu. Chtěla jsem různé citáty a můj ty bože, jednu dobu jsem chtěla i dnes už hodně klišé Stay Strong. Na mou obranu – v té době to opět ještě neměli všichni a psychicky jsem na tom nebyla nejlépe a mělo to pro mě nějaký skutečný význam. Jenže jak šel čas, začínali to mít právě všichni a mě to z nějakého důvodu odradilo.

    Dva roky. Dva roky jsem měla v hlavě to, co mám dnes vytetované na těle. Nechtěla jsem jít do prvního tetování nějak spontánně. Věděla jsem, že v průběhu let i měsíců se můj názor měnil. Chtěla jsem být pro to zkrátka 100% rozhodnutá. A byla jsem. Pak už přišel ten pravý čas na to, si to konečně nechat vytetovat. Kamarádka mi doporučila její velmi šikovnou kamarádku která tetuje a bylo to téměř jisté. Ještě jsem se pro jistotu koukala i na jiné tatéry či tatérky, nechtěla jsem zvolit špatně. Ale nakonec beztak zvítězilo doporučení.

  • Thoughts

    Povinná četba není špatná!

    Povinná četba v sobě nese něco, kvůli čemu ji mnozí lidé, hlavně ti mladší, vnímají negativně. Možná to je hned to první slovíčko „povinná“, protože povinnost sama o sobě sebou nenese moc velkou vlnu pozitivity. Možná je to i fakt, že se v ní často objevují poměrně staré tituly. A proč by měl kdokoliv chtít číst něco, co se vydávalo za dob našich prarodičů? Staré knihy se ale nerovná špatné knihy. Vůbec ne, možná i naopak. A to je podle mě hrozně důležité vypíchnout, protože hodně lidí to tak z nějakého důvodu vnímá.

    Co jsem tak koukala, ve většině škol se zařazené tituly v povinné četbě dosti liší, některé se ale objevují prakticky všude. A já bych vám zde ráda napsala pár knih, které v povinné četbě rozhodně stojí za to. Ať už byli na seznamu mé školy, nebo jsem je našla někde jinde.

  • Thoughts

    My way of being organized.

    Tak to je on. Můj diář, bez kterého bych na všechno zapomínala, všude byla pozdě a celkově byla naprosto ztracená. Lehké zveličení samozřejmě, ale víceméně to tak je. Vždycky jsem byla diářová, jen mně žádný diář nevydržel moc dlouho (tak nějak podobně jako blogy). Baví mě si je uzpůsobovat vlastním potřebám a vymýšlet nejlepší způsoby zápisů různých věcí. Tento diář jsem si objednala z AliExpressu. Je malý, jednoduchý a šedý = ideál. Vlastně se jedná pouze o obal a vnitřek je zcela na vás. Což jsem přesně chtěla, protože na všech diářích v obchodech mě něco nevyhovuje. Nemají stránky jaké bych chtěla, rozložení měsíců, týdnů, dnů a tak podobně. Nemám ráda, když jsem tímto omezená a proto jsem se rozhodla koupit si pouze obal a vnitřek udělat tak, jak mi to bude vyhovovat. Nakoupila jsem si do něj i pár věcí, které můžete najít o něco níže. Na všechno vám sem přihodím i odkazy, kdybyste měli náhodou chuť si to objednat také.

  • Thoughts

    Coffee Talk #1

    Konečky prstů mi tančí pár milimetrů nad klávesnicí, jak přemýšlím nad tím, co napsat. Zahaluji se více do huňatého svetru a opírám se o židli. Hlavu mám těžkou a pomalu ani nevím z čeho. Vzpomenu si na svůj bývalý blog, coffee-talk, a vzpomenu si přímo na rubriku Coffee Talk, kde jsem psala, co se právě děje, co se mi honí hlavou nebo co se dít teprve bude. Coffee Talk nebyl nikdy zaměřený na určité téma, byly v něm jednotlivé odstavečky představující jednotlivé střípky mého života. A tak mě tak napadá, proč Coffee Talk neobnovit i tady?

     

    Jak jsem zmiňovala už výše, moje hlava je přeplněná myšlenkami. Je přeplněná natolik, že ty myšlenky nedokážu už skoro ani rozlišovat a zamyslet se nad nimi. Kolikrát tak ani nevím, co přesně ovlivnilo mou náladu tím či oním směrem. Nejraději bych odjela někam pryč, kde bych mohla na chvíli vypnout, všechny starosti vypustit z hlavy a soustředit se pouze na tady a teď. Jenže to nejde, takže se o to musím pokusit i tady, v prostředí, které mně to zrovna dvakrát neusnadňuje. Máte taky občas tak plnou hlavu, že ani nevíte čeho přesně? Jak se s tím potýkáte?