Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Nové září, nová fáze.

    Tohle je vůbec poprvé, co je září a já se nechystám do školy či na univerzitu (poslední tři roky tedy až konec září, pravda). Etapa školního vzdělávání pro mě skončila. Tyto dveře se zavřely a otevřely se zase nové. Pracovní zkušenosti a růst v jiných oblastech. To je to, co mě teď čeká a čím si už od začátku prázdnin pomalu procházím.

    Je to zvláštní a vlastně mi to ještě pořádně nedochází. Přeci jenom, jak jsem psala výše, poslední tři roky jsem začínala až na konci září. Myslím ale, že mi to nebude docházet ani ještě začátkem října. To třeba až pak v listopadu, kdy si uvědomím, že bych tou dobou procházela parkem zabaleném v podzimním, barevném kabátku na univerzitu. Ale to se už dít nebude.

  • Thoughts

    Komunikace jako kámen úrazu

    Tento článek je tři roky starý, zveřejněný ještě na mém bývalém blogu Coffee Talk. Nicméně se stejně stále potýkám s tím samým problémem a právě proto jsem se ho rozhodla zveřejnit i tady.
    Sleduji svou sestru, rozjařenou s úsměvem, jak o něčem neustále mluví. Sleduji svého švagra, jak se bez jediného problémů pouští do rozhovoru s ostatními u stolu. A závidím jim. Závidím všem. Mluvení jim nedělá žádné problémy, ba naopak. Jako kdyby je to naplňovalo. Vůbec nemusí přemýšlet nad tím, co řeknou, nemusí své věty ve své hlavě stokrát přeformulovávat než si jsou stoprocentně jisti, že to, co chtějí říct, není žádná blbost. Závidím jim tu lehkost, závidím jim, jak bezostyšně vypráví své historky a vůbec nepřemýšlí nad tím, co si o tom ostatní pomyslí. Závidím… přímo toužím po tom, abych to měla stejné.
  • Thoughts

    Bylinky, bylinky!

    Zdravím všechny 🙂 Někteří z vás si možná pamatují, jak jsem v posledním Coffee Talku psala o tom, jak máme s přítelem v plánu si na balkón pořídit nějaké bylinky. Plán se konečně uskutečnil a nám tak snad už druhý týden balkón zdobí velký květináč s sedmi druhy bylinek. Rozhodli jsme se pro mátu, rozmarýn, pažitku, oregáno, rukolu a bazalku. Go big or go home. V autě jsme pak zjistili, že s oregánem tam roste i meduňka. Zatím všechno žije (u nás je tohle docela důležité vypíchnout) a dokonce i hojně roste, takže jsme z toho nadšení. Pro květináč jsme měli jedinou podmínku – aby byl samozavlažovací. Vybrali jsme větší a naprosto nám vyhovuje. Spolkl sice velké množství hlíny, ale díky velkému prostoru se alespoň bylinkám lépe daří. Kdyby vás to zajímalo, koupili jsme ho na MALL.CZ a je to konkrétně tento. Co se bylinek týče, všechny jsme pořídili v Hornbachu.

  • Thoughts

    Když jdeme na procházku

    Miluji procházky, hlavně ty v přírodě, ale i kdekoliv jinde, například po městě, nebo jen kolem místa kde bydlíme. Miluji hlavně ty procházky, při kterých se mi kolem krku věrně houpe má zrcadlovka. V rukou jí mám možná až moc často a fotím možná až moc zbytečných fotografií. Ale někdy i z obyčejného cvaku, ze kterého si myslím, že nic nebude, vyleze nakonec pěkný záběr. Takže lepší stovky fotek k promazání než promrhané záběry! Kvůli mému častému focení procházky nebývají úplně plynulé, ale tak trochu… zasekané. Jako když se vám každých pár minut kousne počítač. V tu chvíli se já zastavím a fotím. Pár takových záseků dobrý, ale po určitém počtu vás to už začne štvát. Takže se chudák přítel musí zastavit taky a musí čekat, než co se k danému objektu našteluji správně – klek, dřep, leh – pro dobrou fotku cokoliv a než co několikrát zmáčknu spoušť. Takže to pak z jeho pohledu vypadá následovně:

  • Thoughts

    Deep Clean Tuesday

    Tuesday in Monica Geller mode!

    Kdo zná seriál Přátelé, ví moc dobře, co si pod výše napsanou větou představit. Postava Moniky je proslulá svou oblibou v uklízení a svou perfekcionalitou, právě co se pořádku týče. No, dopoledne jsem se do Moniky div nepřevtělila a vzala jsem byt útokem, ve kterém mé zbraně byly všemožné čistící prostředky, vysavač a mop! Včera jsme s přítelem pořádně vyklidili komoru, které sice ještě nebyla v tak hrozném stavu jako právě tajná komora Moniky, ale pomalu se tomu blížila. A právě to mě dnes nakoplo k tomu, abych pořádně uklidila i zbytek bytu. Uklízím poměrně často, ale pořádný deep cleaning jsem již nedělala poměrně dlouho, takže si to ten byteček už vyloženě zasloužil.

  • Thoughts

    Coffee Talk #4

    Z minulého článku „Je to tam!“ už asi víte, že jsem úspěšně ukončila studium na Vysoké škole. Přibližně v únoru jsem se plně ponořila do psaní bakalářské práce a ke konci března po jejím dopsání jsem rovnou přeskočila na učení se ke státním závěrečným zkouškám – a to byla má priorita. Teď, když je to konečně za mnou, upřímně nevím, čím mám ty moje volné dny naplnit. Jako kdybych mohla konečně fungovat jako člověk. V klidu si sednout na balkón a číst? Vytáhnout tužky, barvy, papíry a kreslit? Zapnout Word a psát? Vytáhnout čistící prostředky a udělat pořádný deep clean? Zapnout si PS4 a ztratit se v herním světě? Vytáhnout paty z bytu a jít se projít? Fůůů, tolik možností bez omezení!

  • Thoughts

    Je to tam!

    Tolik stresů pro dvě písmenka! Neuvěřitelný. Ale je to tam! Ta dvě písmenka, ten titul bakaláře, jsem si vybojovala a včerejším dnem tak skončilo moje studium na Univerzitě Pardubice v oboru Angličtina pro odbornou praxi. Pořádně mě to začalo docházet až dnes, když jsem si začala mazat určité dokumenty z počítače, nebo záložky z internetového prohlížeče. Tohle je konečná. Alespoň co se mé etapy na Univerzitě Pardubice týče. Zvláštní pocit.

    Někdo z vás, čtenářů, už možná ví, co mi Vysoká škola dala. Ať už ze článku „Bakalářko, jdu na tebe!“ nebo „Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola“. Mnoho lidí toho studentské období na Vysoké škole považuje za jedno z nejlepších. Já bych mu upřímně tu nálepku „nejlepší“ s čistým svědomím úplně dát nemohla. Ale období největšího překonávání sama sebe, strachů a osobního růstu si rozhodně zaslouží. O tom se tu ale znovu rozepisovat nebudu, vše si můžete přečíst ve výše zmiňovaných článcích.

  • Thoughts

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před rokem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před měsícem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.
    Chci překračovat hranice mých komfortních zón a tím překonávat samu sebe.
    Chci zjišťovat, co mě skutečně baví, klidně i přes metodu pokus omyl.
    Chci se zlepšovat, chci dosahovat svých cílů a chci posouvat své ambice dál.

    Ne pro ostatní. Ne pro společnost.
    Pro sebe.

    Protože konec konců, jediný člověk, ke kterému bychom se měli přirovnávat je ten, kterým jsme byli včera.
    Nebudu se porovnát s , ani s ním, ani s tím. Protože nejsem ona, nejsem on a nejsem ani to. A nikdy nebudu.
    Já jsem  a učím se, jak to zcela bez výhrad přijmout.
    Jdete do toho se mnou?

  • Thoughts

    Falešný individualismus.

    Nevím proč, ale pokaždé mě tento citát zasáhne. Moc mě mrzí, že fotografie není zaostřená, ale dobře si pamatuji, že to byl pouze rychlý cvak v knihkupectví, kde jsem náhodně otevřela jednu knížku právě na této stránce. Až nedávno jsem zjistila, že je z knihy Dokonalý život: Být průměrný není normální od autora jménem Pavel Vosoba a docela zvažuji, zda si jí nezkusit přečíst. Myslím, že ta slova jsou neobyčejně pravdivá. Přijde mi, že kamkoliv se nyní rozhlédnu, tak se skrývá faleš. Všichni se snaží být něčím, čím nejsou a snaží se o to tak dlouho, až nakonec ztratí sami sebe.