Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Fotografie,  Thoughts

    Wednesday Walk

    Už od víkendu, kdy jsem si uvědomila že je ve středu svátek, a tudíž volno, mi bylo jasné, že onu středu věnujeme po delší době nějaké hezké procházce. Moc jsem si přála zajít do podzimní Stromovky a naštěstí to i vyšlo. S přítelem nám bylo jasné, že tam bude asi hodně lidí, ale díky tomu, jak je Stromovka rozlehlá, to tak ve výsledku ani nevypadalo.

    Velmi naivně si přeji, aby byla celá pandemie Covidu už za námi. Začínám z toho být nervózní. Upřímně ale asi víc z chování některých lidí než z viru samotného. Je to šílené a hrozně bych si přála aby ohleduplnost byla vlastností více lidí. Bohužel si každým dnem víc a víc myslím, že je to asi poměrně vzácná vlastnost.

    Možná i proto jsem teď na blogu méně aktivní, zkrátka na to není ta správná nálada a já nerada tvořím, když se na to necítím. A jelikož pracuji od 9 do 5 pouze na počítači, upřímně ho velmi ráda pak zavřu a neotevřu ho zase dřív než ráno v 9.

  • Thoughts

    Autumnal Days

    Není tajemstvím, že podzim je mé nejoblíbenější roční období. Kvůli aktuální situaci si ho ovšem neužívám tak, jak bych si přála. Netoulám se městskými uličkami, neobjevuji nová místa a na výlety jezdíme po skromnu. Není to samozřejmě tak, že bychom se s přítelem zabarikádovali doma před okolním světem a nikam nechodili, jen jsme zkrátka opatrnější.

     

     

  • Thoughts

    Podzimno.

    Pochmurno.
    Kapky deště bubnující o sklo okenních tabulí.
    V krbu se plamínky ohně předhánějí o ten nejkrásnější tanec.
    Dřevo praská, tleská.
    Chladno, ale díky huňatému svetru příjemně, útulně.

    Barevno.
    Koruny stromů hrají krásnou, podzimní paletou barev.
    Spadané listí, šustící pod nohama.
    Poslední paprsky slunce olizující pokožku stále dokáží spolehlivě, příjemně zahřát.
    Vzduch je svěží.

  • Thoughts

    Coffee Talk #5

    Někteří z vás už asi ví, že jsem si nedávno konečně našla po studiu novou práci. Spokojenost z ní nemizí, ba naopak. Dostávám příležitosti se neustále rozvíjet a to mě hrozně těší. Dostala jsem dokonce možnost pracovat trochu s grafikou, o čemž jsem si nikdy nemyslela, že by to mohlo být něco, co bych mohla využít v práci. Vždycky jsem dělala grafiku jen pro své vlastní blogové účely a jsem pouze samouk, takže to tak podle toho i vypadá, ale snažím se zlepšovat a učit se novým věcem. Člověk vážně nikdy neví, jaké dovednosti bude moci v budoucnu využít!

  • Thoughts

    Nové září, nová fáze.

    Tohle je vůbec poprvé, co je září a já se nechystám do školy či na univerzitu (poslední tři roky tedy až konec září, pravda). Etapa školního vzdělávání pro mě skončila. Tyto dveře se zavřely a otevřely se zase nové. Pracovní zkušenosti a růst v jiných oblastech. To je to, co mě teď čeká a čím si už od začátku prázdnin pomalu procházím.

    Je to zvláštní a vlastně mi to ještě pořádně nedochází. Přeci jenom, jak jsem psala výše, poslední tři roky jsem začínala až na konci září. Myslím ale, že mi to nebude docházet ani ještě začátkem října. To třeba až pak v listopadu, kdy si uvědomím, že bych tou dobou procházela parkem zabaleném v podzimním, barevném kabátku na univerzitu. Ale to se už dít nebude.

  • Thoughts

    Komunikace jako kámen úrazu

    Tento článek je tři roky starý, zveřejněný ještě na mém bývalém blogu Coffee Talk. Nicméně se stejně stále potýkám s tím samým problémem a právě proto jsem se ho rozhodla zveřejnit i tady.
    Sleduji svou sestru, rozjařenou s úsměvem, jak o něčem neustále mluví. Sleduji svého švagra, jak se bez jediného problémů pouští do rozhovoru s ostatními u stolu. A závidím jim. Závidím všem. Mluvení jim nedělá žádné problémy, ba naopak. Jako kdyby je to naplňovalo. Vůbec nemusí přemýšlet nad tím, co řeknou, nemusí své věty ve své hlavě stokrát přeformulovávat než si jsou stoprocentně jisti, že to, co chtějí říct, není žádná blbost. Závidím jim tu lehkost, závidím jim, jak bezostyšně vypráví své historky a vůbec nepřemýšlí nad tím, co si o tom ostatní pomyslí. Závidím… přímo toužím po tom, abych to měla stejné.
  • Thoughts

    Bylinky, bylinky!

    Zdravím všechny 🙂 Někteří z vás si možná pamatují, jak jsem v posledním Coffee Talku psala o tom, jak máme s přítelem v plánu si na balkón pořídit nějaké bylinky. Plán se konečně uskutečnil a nám tak snad už druhý týden balkón zdobí velký květináč s sedmi druhy bylinek. Rozhodli jsme se pro mátu, rozmarýn, pažitku, oregáno, rukolu a bazalku. Go big or go home. V autě jsme pak zjistili, že s oregánem tam roste i meduňka. Zatím všechno žije (u nás je tohle docela důležité vypíchnout) a dokonce i hojně roste, takže jsme z toho nadšení. Pro květináč jsme měli jedinou podmínku – aby byl samozavlažovací. Vybrali jsme větší a naprosto nám vyhovuje. Spolkl sice velké množství hlíny, ale díky velkému prostoru se alespoň bylinkám lépe daří. Kdyby vás to zajímalo, koupili jsme ho na MALL.CZ a je to konkrétně tento. Co se bylinek týče, všechny jsme pořídili v Hornbachu.

  • Thoughts

    Když jdeme na procházku

    Miluji procházky, hlavně ty v přírodě, ale i kdekoliv jinde, například po městě, nebo jen kolem místa kde bydlíme. Miluji hlavně ty procházky, při kterých se mi kolem krku věrně houpe má zrcadlovka. V rukou jí mám možná až moc často a fotím možná až moc zbytečných fotografií. Ale někdy i z obyčejného cvaku, ze kterého si myslím, že nic nebude, vyleze nakonec pěkný záběr. Takže lepší stovky fotek k promazání než promrhané záběry! Kvůli mému častému focení procházky nebývají úplně plynulé, ale tak trochu… zasekané. Jako když se vám každých pár minut kousne počítač. V tu chvíli se já zastavím a fotím. Pár takových záseků dobrý, ale po určitém počtu vás to už začne štvát. Takže se chudák přítel musí zastavit taky a musí čekat, než co se k danému objektu našteluji správně – klek, dřep, leh – pro dobrou fotku cokoliv a než co několikrát zmáčknu spoušť. Takže to pak z jeho pohledu vypadá následovně: