• Recenze

    Recenze: Psycho Sanatorium – Chet Williamson

    Název: Psycho – Sanatorium
    Autor: Chet Williamson
    Žánr: Thriller, světová literatura
    Rok vydání: 2016
    Čteno v: Českém jazyce
    Anotace: Píše se rok 1960 a Norman Bates je ve státní nemocnici pro duševně nemocné zločince v péči doktora Felixe Reeda, který se ho snaží dostat z jeho katatonických stavů. Ale Norman a Dr. Reed jsou neustále obtěžováni ostatními pacienty i zaměstnanci, kteří si myslí, že toto sanatorium je daleko spíše vězení než místo určené k uzdravování nemocných, Přispívá k tomu i samotná budova, kdysi soukromá léčebna, o které se tvrdí, že je strašidelná. Na scéně se objevuje Normanovo dvojče Robert Newman, jehož mozek byl ihned po narození jeho ošetřujícím lékařem prohlášen za poškozený. Jak Robert a Norman vyrůstali, Norman zjišťuje, že temno Robertovo je ještě hlubší než to, které na Normana číhá venku ve městě. Vraždy na sebe nenechají dlouho čekat a šokující řetěz událostí nás vtáhne ještě hlouběji do vyšinutého šílenství uvnitř Psycho-Sanatoria.
  • Thoughts

    My tattoo journey

    Tetování. Něco, co mnozí lidé obdivují, nebo nenávidí. Něco, po čem lidé touží a nemůžou se dočkat, až jednoho dne bude nějaký obrazec pokrývat jejich tělo nebo něco, kvůli čemu někteří hned odsoudí toho, kdo tetování má. Já jsem vždycky tetování chtěla. Líbilo se mi už od dětství a nikdy jsem k němu neměla negativní postoj. Když na to náhodou přišla řeč, vždy jsem říkala, že nějaké tetování jednoho dne mít prostě budu. Ne že by moji rodiče byli vyloženě proti tomu, ale nijak extra k tomu také nebyli přikloněni a větší množství, nebo větší potetovaná část těla by jim asi trochu pocuchala nervy.

    Postupem času se pochopitelně měnilo to, co bych jednou chtěla mít na těle vytetované. Těch prvních pár nápadů když jsem byla malá si upřímně už nepamatuji. Vím, že jsem kdysi chtěla lapač snů, ještě ale před tím, než co se z toho stal takový boom, protože jsem hrozně obdivovala indiánskou kulturu. Chtěla jsem různé citáty a můj ty bože, jednu dobu jsem chtěla i dnes už hodně klišé Stay Strong. Na mou obranu – v té době to opět ještě neměli všichni a psychicky jsem na tom nebyla nejlépe a mělo to pro mě nějaký skutečný význam. Jenže jak šel čas, začínali to mít právě všichni a mě to z nějakého důvodu odradilo.

    Dva roky. Dva roky jsem měla v hlavě to, co mám dnes vytetované na těle. Nechtěla jsem jít do prvního tetování nějak spontánně. Věděla jsem, že v průběhu let i měsíců se můj názor měnil. Chtěla jsem být pro to zkrátka 100% rozhodnutá. A byla jsem. Pak už přišel ten pravý čas na to, si to konečně nechat vytetovat. Kamarádka mi doporučila její velmi šikovnou kamarádku která tetuje a bylo to téměř jisté. Ještě jsem se pro jistotu koukala i na jiné tatéry či tatérky, nechtěla jsem zvolit špatně. Ale nakonec beztak zvítězilo doporučení.

  • Thoughts

    Povinná četba není špatná!

    Povinná četba v sobě nese něco, kvůli čemu ji mnozí lidé, hlavně ti mladší, vnímají negativně. Možná to je hned to první slovíčko „povinná“, protože povinnost sama o sobě sebou nenese moc velkou vlnu pozitivity. Možná je to i fakt, že se v ní často objevují poměrně staré tituly. A proč by měl kdokoliv chtít číst něco, co se vydávalo za dob našich prarodičů? Staré knihy se ale nerovná špatné knihy. Vůbec ne, možná i naopak. A to je podle mě hrozně důležité vypíchnout, protože hodně lidí to tak z nějakého důvodu vnímá.

    Co jsem tak koukala, ve většině škol se zařazené tituly v povinné četbě dosti liší, některé se ale objevují prakticky všude. A já bych vám zde ráda napsala pár knih, které v povinné četbě rozhodně stojí za to. Ať už byli na seznamu mé školy, nebo jsem je našla někde jinde.

  • Recenze

    Recenze: A Monster Calls – Patrick Ness

    Název: A Monster Calls
    Autor: Patrick Ness
    Žánr: Světová literatura, Young adult,
    Rok vydání: 2012
    Čteno v: Anglickém jazyce
    Anotace: Příběh o velké odvaze malého kluka, který se postavil svému největšímu strachu. Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne – jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám. Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor – obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc – podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?
  • Thoughts

    My way of being organized.

    Tak to je on. Můj diář, bez kterého bych na všechno zapomínala, všude byla pozdě a celkově byla naprosto ztracená. Lehké zveličení samozřejmě, ale víceméně to tak je. Vždycky jsem byla diářová, jen mně žádný diář nevydržel moc dlouho (tak nějak podobně jako blogy). Baví mě si je uzpůsobovat vlastním potřebám a vymýšlet nejlepší způsoby zápisů různých věcí. Tento diář jsem si objednala z AliExpressu. Je malý, jednoduchý a šedý = ideál. Vlastně se jedná pouze o obal a vnitřek je zcela na vás. Což jsem přesně chtěla, protože na všech diářích v obchodech mě něco nevyhovuje. Nemají stránky jaké bych chtěla, rozložení měsíců, týdnů, dnů a tak podobně. Nemám ráda, když jsem tímto omezená a proto jsem se rozhodla koupit si pouze obal a vnitřek udělat tak, jak mi to bude vyhovovat. Nakoupila jsem si do něj i pár věcí, které můžete najít o něco níže. Na všechno vám sem přihodím i odkazy, kdybyste měli náhodou chuť si to objednat také.

  • Recenze

    Recenze: Sběratel – John Fowles

    Název: Sběratel
    Autor: John Fowles:
    Žánr: Světová literatura, romány, thriller
    Čteno v: Českém jazyce
    Rok vydání: 1963
    Anotace: Hlavním hrdinou, osobitého a experimentálními prvky nabitého „psychothrilleru“ z roku 1963, je psychopatický sběratel motýlů Frederick Clegg, jenž hříčkou náhody získá nemalý obnos, díky tomu si zakoupí nový dům, kam unese a kde vězní krásnou a nadanou studentku malířství Mirandu Greyovou – nechce jí ublížit, chce ji jen vlastnit. Struktura této Fowlesovy prózy je vybudována na střídání dvou působivých vnitřních monologů a především Mirandino vyprávění, jež je pro celou knihu ústřední, vyjevuje děs a absurditu celé situace – stále jasněji se totiž ukazuje, že není vůbec jisté, kdo je zde vězeň a kdo věznitel. Klinicky přesná studie chování člověka a výstavba románu s paralelou k Shakespearově Bouři fascinuje nejen svou bizarní zvráceností, ale i jako alegorie dobra a zla nebo studie niterných muk a vnitřního pekla vychýlené obsese, sublimované do hrozivých a pro okolí nebezpečných libůstek.
  • Thoughts

    Coffee Talk #1

    Konečky prstů mi tančí pár milimetrů nad klávesnicí, jak přemýšlím nad tím, co napsat. Zahaluji se více do huňatého svetru a opírám se o židli. Hlavu mám těžkou a pomalu ani nevím z čeho. Vzpomenu si na svůj bývalý blog, coffee-talk, a vzpomenu si přímo na rubriku Coffee Talk, kde jsem psala, co se právě děje, co se mi honí hlavou nebo co se dít teprve bude. Coffee Talk nebyl nikdy zaměřený na určité téma, byly v něm jednotlivé odstavečky představující jednotlivé střípky mého života. A tak mě tak napadá, proč Coffee Talk neobnovit i tady?

     

    Jak jsem zmiňovala už výše, moje hlava je přeplněná myšlenkami. Je přeplněná natolik, že ty myšlenky nedokážu už skoro ani rozlišovat a zamyslet se nad nimi. Kolikrát tak ani nevím, co přesně ovlivnilo mou náladu tím či oním směrem. Nejraději bych odjela někam pryč, kde bych mohla na chvíli vypnout, všechny starosti vypustit z hlavy a soustředit se pouze na tady a teď. Jenže to nejde, takže se o to musím pokusit i tady, v prostředí, které mně to zrovna dvakrát neusnadňuje. Máte taky občas tak plnou hlavu, že ani nevíte čeho přesně? Jak se s tím potýkáte?