Thoughts

Je to tam!

Tolik stresů pro dvě písmenka! Neuvěřitelný. Ale je to tam! Ta dvě písmenka, ten titul bakaláře, jsem si vybojovala a včerejším dnem tak skončilo moje studium na Univerzitě Pardubice v oboru Angličtina pro odbornou praxi. Pořádně mě to začalo docházet až dnes, když jsem si začala mazat určité dokumenty z počítače, nebo záložky z internetového prohlížeče. Tohle je konečná. Alespoň co se mé etapy na Univerzitě Pardubice týče. Zvláštní pocit.

Někdo z vás, čtenářů, už možná ví, co mi Vysoká škola dala. Ať už ze článku „Bakalářko, jdu na tebe!“ nebo „Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola“. Mnoho lidí toho studentské období na Vysoké škole považuje za jedno z nejlepších. Já bych mu upřímně tu nálepku „nejlepší“ s čistým svědomím úplně dát nemohla. Ale období největšího překonávání sama sebe, strachů a osobního růstu si rozhodně zaslouží. O tom se tu ale znovu rozepisovat nebudu, vše si můžete přečíst ve výše zmiňovaných článcích.

Nastává zcela jasná otázka. Co dál? Moje odpovědi na otázky podobného typu jsou stále stejné: Nevím. Nevím, co bude dál. Je to asi poprvé, co mám před sebou takovou svobodnou volbu a moře možností. Už od malička si rodiče přáli, abych vystudovala vysokou školu. Touhle cestou mě směřovali a já jsem s tím vyrůstala jako s jasnou věcí. Zároveň by si přáli, abych studovala i dál. Jenže já jsem se na magisterské studium bohužel nedostala (nebýt koronavirusu a tedy odpuštění od ústního pohovoru tak věřím, že bych se dostala) a ač by mi nevadilo jít ještě studovat dál, prostě to nevyšlo a já nechci, abych celý následující rok věnovala plané naději, že to třeba příště vyjde. Doufám tedy, že si najdu práci, ve které budu spokojená. Která mě naučí novým věcem a která mě snad pomůže v odbourání dalších mých strachů! A pokud budu chtít stále studovat i za několik měsíců, tak do toho zkrátka ještě zkusím jít. Pokud ne – tak ne, a nic se neděje. Takový přístup se k tomu snažím mít a hodně mi v tom pomáhá můj přítel, kterému za to nikdy nepřestanu být vděčná.

Zcela pochopitelně byly státnice právě tím důvodem, proč tu nepřibýval žádný nový obsah. Nemohla jsem se donutit k tomu dělat něco jiného než to, že jsem se nějakým způsobem připravovala na státnice. Jakákoliv jiná činnost pro mě znamenala pocit viny, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že v tom neustále ležet nemůžu, že je to nemožné, nezdravé a prostě… blbost! Plánuji sepsat článek, ve kterém bych vypíchla pár bodů, které mě pomáhali – co se učení týče. Měli byste o to zájem? 🙂

Doufám, že nové články teď budu přidávat svižněji, mějte se krásně🖤

8 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.