Bakalářko, jdu na tebe!

Fuu, poslední ročník vysoké školy. Vážně jsem to dotáhla až sem? Vážně jsem to v průběhu dvou předešlých let nezabalila pod návalem stresu? Skoro se mi tomu nechce věřit. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dělala přijímačky, na dobu, kdy jsem celá vystrašená šla k zápisu, na adaptační kurz, kde jsem bytostně trpěla jak pes, na dobu, kdy jsem vůbec nevěděla která bije a chtělo se mi vzít nohy na ramena pokaždé, když se přede mnou objevilo něco nového… vážně se divím tomu, že jsem to dotáhla až sem. Už jenom když porovnám zápis předmětů na letošní semestr a na ten úplně první. Pro představu, dávala jsem si v podstatě to stejné, jako má kamarádka, která je v těch vysokoškolských dnech i mou spolubydlící. Dávala jsem si to stejné co ona jen aby se náhodou nestalo, že bych na něco musela jít sama. Protože to byla příšerná, příšerná představa a já se přes ní nemohla dostat. A teď? Vlastně ani pořádně nevím, co má za zapsané předměty. Nikoliv ale z nezájmu. Už zkrátka vím, že to jsem schopná sama zvládnout. Taky už bylo na čase. Ale nemůžu si to sama sobě vyčítat. To, jak to všechno bylo. To, jak můj mozek každou situaci nafoukával do obřího balónu hrůzy. Nemůžu, protože jsem se přes to přenesla, protože jsem to i tak zvládla, protože jsem se toho spoustu naučila a hlavně protože jsem díky tomu mohla zažít dost velký rozvoj mé osoby.

Asi měsíc zpátky jsem měla takové zvláštní období. Období, kdy jsem se na třetí ročník Vysoké školy těšila. Netěšila jsem se přímo na školu samotnou (pochopitelně), ale na to všechno kolem. Na bydlení se spolubydlící v rekonstruovaném bytě, na „wine sessions“ ještě s jednou kamarádkou, na hodiny jógy, na to, až si budu moci vše organizovat… ale teď? Do školy zbývají dva dny a já necítím nic jiného než odpor. Nechce se mi tam. Nechce se mi tam, protože je zase naprosto nemožný rozvrh, nechce se mi tam, protože už k sobě teď přitahuji ten stres ze všeho učiva, nechce se mi tam, protože nejsem spokojená s tématem na bakalářskou práci a nechce se mi tam, protože u přítele v teplé náruči je zkrátka nejlíp. Ale musím tam. A stejně tak jako při nástupu do prvního ročníku to musím všechno skousnout a prostě tam jít. Zvládnout to a zkusit na všem hledat i něco pozitivního. Protože tam jsou i ty pozitiva, jen je někdy těžké je najít. Někdy hodně. Někdy vůbec.

Pokud si tento článek náhodou čte někdo, kdo je letos na vysokou (klidně i na střední) poprvé, nebojte se toho. Jestli jsem to zvládla já, tak to zvládnete taky. Důležité, nejdůležitější je se tomu strachu, stresu či čemukoliv jinému negativního nepoddat. Hecnout se a jít do toho. Zvládnete to, já v to věřím! Vím, že ty odstavce nad tímto můžou být trochu demotivující, ale věřte mi, že to všechno stálo za to. Že jsem vděčná, protože nebýt téhle zkušenosti na vysoké škole, dost možná bych doteď byla zavřená v mém v pokoji se strachem vyjít mezi lidi. Nepodkopávejte sami sobě nohy a nedělejte si to tak ještě těžší, jako jsem to dělávala já. Naopak, věřte sami sobě.

Já vám věřím.