Povinná četba v sobě nese něco, kvůli čemu ji mnozí lidé, hlavně ti mladší, vnímají negativně. Možná to je hned to první slovíčko „povinná“, protože povinnost sama o sobě sebou nenese moc velkou vlnu pozitivity. Možná je to i fakt, že se v ní často objevují poměrně staré tituly. A proč by měl kdokoliv chtít číst něco, co se vydávalo za dob našich prarodičů? Staré knihy se ale nerovná špatné knihy. Vůbec ne, možná i naopak. A to je podle mě hrozně důležité vypíchnout, protože hodně lidí to tak z nějakého důvodu vnímá.

Co jsem tak koukala, ve většině škol se zařazené tituly v povinné četbě dosti liší, některé se ale objevují prakticky všude. A já bych vám zde ráda napsala pár knih, které v povinné četbě rozhodně stojí za to. Ať už byli na seznamu mé školy, nebo jsem je našla někde jinde.

Tak to je on. Můj diář, bez kterého bych na všechno zapomínala, všude byla pozdě a celkově byla naprosto ztracená. Lehké zveličení samozřejmě, ale víceméně to tak je. Vždycky jsem byla diářová, jen mně žádný diář nevydržel moc dlouho (tak nějak podobně jako blogy). Baví mě si je uzpůsobovat vlastním potřebám a vymýšlet nejlepší způsoby zápisů různých věcí. Tento diář jsem si objednala z AliExpressu. Je malý, jednoduchý a šedý = ideál. Vlastně se jedná pouze o obal a vnitřek je zcela na vás. Což jsem přesně chtěla, protože na všech diářích v obchodech mě něco nevyhovuje. Nemají stránky jaké bych chtěla, rozložení měsíců, týdnů, dnů a tak podobně. Nemám ráda, když jsem tímto omezená a proto jsem se rozhodla koupit si pouze obal a vnitřek udělat tak, jak mi to bude vyhovovat. Nakoupila jsem si do něj i pár věcí, které můžete najít o něco níže. Na všechno vám sem přihodím i odkazy, kdybyste měli náhodou chuť si to objednat také.

Konečky prstů mi tančí pár milimetrů nad klávesnicí, jak přemýšlím nad tím, co napsat. Zahaluji se více do huňatého svetru a opírám se o židli. Hlavu mám těžkou a pomalu ani nevím z čeho. Vzpomenu si na svůj bývalý blog, coffee-talk, a vzpomenu si přímo na rubriku Coffee Talk, kde jsem psala, co se právě děje, co se mi honí hlavou nebo co se dít teprve bude. Coffee Talk nebyl nikdy zaměřený na určité téma, byly v něm jednotlivé odstavečky představující jednotlivé střípky mého života. A tak mě tak napadá, proč Coffee Talk neobnovit i tady?

Jak jsem zmiňovala už výše, moje hlava je přeplněná myšlenkami. Je přeplněná natolik, že ty myšlenky nedokážu už skoro ani rozlišovat a zamyslet se nad nimi. Kolikrát tak ani nevím, co přesně ovlivnilo mou náladu tím či oním směrem. Nejraději bych odjela někam pryč, kde bych mohla na chvíli vypnout, všechny starosti vypustit z hlavy a soustředit se pouze na tady a teď. Jenže to nejde, takže se o to musím pokusit i tady, v prostředí, které mně to zrovna dvakrát neusnadňuje. Máte taky občas tak plnou hlavu, že ani nevíte čeho přesně? Jak se s tím potýkáte?

Bylo tam krásně. Atmosféra byla vždy přívětivá a rodinná. Ať už pražilo slunce, nebo lilo jako z konve, ať už jsem tam šla s reptáním, nebo s natěšením, milovala jsem to tam. Milovala jsem každičkou část zahrádky mých prarodičů, která musela být z důvodu úmrtí jednoho z nich prodána. Milovala jsem švestku, která vás přivítala hned jako první. Milovala jsem jabloně, které jako přírodní plot oddělovaly jednu zahrádku od další. Milovala jsem keře rybízů a angreštů. Milovala jsem záhonky nejrůznější zeleniny, mezi kterými jsem běhala i přes hlasitá napomínání. Milovala jsem tajuplnou studánku, ke které jsem si vždy vymýšlela vlastní bájné příběhy. Milovala jsem chatku, která vyrostla pod rukama mého dědy. Milovala jsem její malou předsíňku s nářadím a milovala jsem i hlavní místnost s mnoha dalšími věcmi. Milovala jsem lesy, které se rýsovaly v dály a ke kterým jsem si se sestrou vymyslely vlastní hru. Milovala jsem to místo celou svou bytostí a nějak se stále, ani po těch šesti dlouhých letech, neumím smířit se skutečností, že už se tam nikdy nepodívám.

Přijde mi skvělé, že zde můžu sdílet a podporovat úžasné nápady druhých. Na tento konkrétní nápad, #interBytí od nadané Teri Glint z blogu glittershard, jsem narazila už poměrně dávno, ale až teď se dostávám k tomu, abych na #interBytí konečně napsala článek. Ale jako první, co vlastně #interBytí znamená? Podle slov Teri – Naše působení na síti. V článku se rozepisuje o tom, v čem jí blog pomohl a čím pro ní vlastně blog je. A já bych ráda tento nápad podpořila tím, že na to napíšu článek jakbysmet a třeba to někdo bude sdílet dál.

Původní článek Teri Glint > zde<

Pro mě blog byl, je a vždycky asi i bude velmi důležitý. Jak už jsem psala v úplně prvním článku na tomto blogu, bloguji už dlouho.

Inspirational Board #1 | Inspirational Board #2

Poprvé za celé ty dva roky a kousek na Vysoké škole sedím sama v Univerzitní knihovně. Bakalářskou práci se mi prakticky nikdy nedaří vyhnat z hlavy a tak jsem tu, se silným přesvědčením, že už je na místě něco začít dělat. Nejsem ten typ člověka, který by něco takového dokázal oddalovat až do ledna či února a pak na tom teprve začal pracovat od rána do noci. Já na to chci, musím, být pořádně připravená. Jenže… reálně, co jsem tu za ty dvě hodiny udělala? Nenapsala jsem ani půl stránky, protože mi mysl stále odbíhá někam jinam. Neustále. Konstantně. Jeden z důvodů je určitě ten, že s tématem mé bakalářské práce nesouzním. Ale můžu si za to sama, protože jsem se nad tím dostatečně nezamýšlela, když jsem si mohla vybrat nějaké vlastní téma a tak teď musím zpracovávat téma zadané profesorkou. Co si nadrobíš, to si sežereš. Malá rada pro ty, koho výběr témata na bakalářskou práci teprve čeká – vyberte si něco vlastního! Něco, co vás baví a něco, k čemu si postupem nevybudujete pomalu snad i odpor.

Bylo to sprosté. Bylo to kruté. Byla to zrada. Bylo to bodnutí nožem do zad. OD PIZZY! Takovouhle zradu prostě nečekáte.

Tehdy byl ještě srpen a venkovní teploty často šplhaly nad třicítku. S přítelem jsme jeli na oslavu narozenin jeho příbuzné a ještě před tím jsme se stavili na obědě. Na pizze. V restauraci, kde ji on měl několikrát. V restauraci, která měla prakticky samé dobré hodnocení. A pizza vážně chutnala skvěle, jak moje tak i přítelova. Ale zrovna ta moje se později ukázala býti naprosto zrádnou. Byla asi jedna hodina ráno, když mě probudil pocit na zvracení. A nebyl to jen pocit. Tehdy jsem ještě ale netušila, jak hrozné to bude. Byla to totiž otrava z jídla. Otrava z pizzy! Budila jsem se každou půlhodinu. Každou půlhodinu jsem křečovitě objímala záchodovou mísu. Vstávání bylo čím dál horší, namáhavější, až to mé tělo nezvládalo a přítel mi k posteli musel přinést kýbl. Řeknu vám, bylo mi tak hrozně, že mě bylo úplně jedno, že toho všeho byl svědkem. Nelepšilo se to ani ráno. Přítel skočil do lékárny a do obchodu pro Coca-Colu. A pak skončil v posteli vedle mě se stejnými bolestmi. Dal si ode mě totiž čtvrtku pizzy. A i to stačilo. Celý den jsme leželi, neschopni se zvednout.

Inspirational Board #1