Když vás zradí pizza.

Bylo to sprosté. Bylo to kruté. Byla to zrada. Bylo to bodnutí nožem do zad. OD PIZZY! Takovouhle zradu prostě nečekáte.

Tehdy byl ještě srpen a venkovní teploty často šplhaly nad třicítku. S přítelem jsme jeli na oslavu narozenin jeho příbuzné a ještě před tím jsme se stavili na obědě. Na pizze. V restauraci, kde ji on měl několikrát. V restauraci, která měla prakticky samé dobré hodnocení. A pizza vážně chutnala skvěle, jak moje tak i přítelova. Ale zrovna ta moje se později ukázala býti naprosto zrádnou. Byla asi jedna hodina ráno, když mě probudil pocit na zvracení. A nebyl to jen pocit. Tehdy jsem ještě ale netušila, jak hrozné to bude. Byla to totiž otrava z jídla. Otrava z pizzy! Budila jsem se každou půlhodinu. Každou půlhodinu jsem křečovitě objímala záchodovou mísu. Vstávání bylo čím dál horší, namáhavější, až to mé tělo nezvládalo a přítel mi k posteli musel přinést kýbl. Řeknu vám, bylo mi tak hrozně, že mě bylo úplně jedno, že toho všeho byl svědkem. Nelepšilo se to ani ráno. Přítel skočil do lékárny a do obchodu pro Coca-Colu. A pak skončil v posteli vedle mě se stejnými bolestmi. Dal si ode mě totiž čtvrtku pizzy. A i to stačilo. Celý den jsme leželi, neschopni se zvednout. Nebyla jsem schopná nic pozřít. Ani doušek vody jsem v sobě neudržela moc dlouho. Mé tělo bylo naprosto dehydratované a byli jsme poměrně malý kousek od zavolání záchranky. Byli jsme sami, byli jsme vyčerpaní, byli jsme dehydratovaní, pořádně jsme nevěděli co nám je a jak dlouho to bude pokračovat. Dokonce i z obyčejné cesty pro pití do kuchyně se stala půlhodinová výzva. Takhle zle mi nikdy nebylo. NIKDY.

Přítel se z toho dostal dřív. Já kolem páté konečně usnula na delší dobu než půl hodinu, kdy by mě vzbudily žaludeční křeče. Probudila jsem se kolem 8, možná 9 večer? A konečně mi bylo o ždibec lépe. Byla jsem schopná vstát a jakžtakž fungovat. Další den jsem ovšem beztak ještě zůstala doma, protože mé tělo bylo naprosto vyčerpané.

Od té doby máme pizzy pouze domácí. Z restaurace (jiné než z tamté osudné) jsme měli asi tak dvakrát a oba jsme dost váhali, protože vzpomínky na tu hrůznou otravu byli – a jsou – stále ještě moc čerstvé.

Prostě zrada.