Centrum Prahy rozhodně není místo pro mě. Ne, když jím musím procházet sama. Často mi to tu přijde jako vyplašené mraveniště. Mraveniště, do kterého někdo pořádně dupnul. Chaos. Cestou do práce procházím jednou ulicí. Ulicí, o které tento článek je. Ulicí úzkosti. Valí se po ní davy spěchajících lidí do práce, davy turistů s ohromnými kufry, koukající se ještě navíc do mobilu, nevnímající okolí natolik, že do vás kolikrát i vráží. Vy se chcete uhnout, ale nemůžete. Kolem vás buďto někdo je, nebo byste museli stoupnout do silnice. A tam stoupat nechcete. Auta tu jezdí jako splašená a snad nebyl den, kdybych neuslyšela nějaké zběsilé troubení. Opravuje se tu jedna budova a od všech okolních domů se odráží ten neuvěřitelný hluk. Sbíječky. Řvaní povelů. Nesnáším ji. Všechen ten hluk, zvuky mísející se dohromady, všichni ti neohleduplní lidé. Srdce mi začíná bít čím dál rychleji, cítím, jak se mi svírá v hrudi. Jako by kolem něj někdo omotal řetěz a stahoval a stahoval… Sklápím hlavu k zemi, pažemi si objímám tělo, přidávám do kroku a snažím se tu ulici překonat co nejrychleji to dokážu. Až když jsem za přechodem, jsem schopná se znovu normálně nadechnout. Zvednout hlavu, vydechnout a pokračovat dál v cestě.

Tak je to tady! Říjen. Je vůbec možné, že to tak utíká? Připadá mi, že před pár dny teprve končil srpen a září mi tak nějak proklouzlo mezi prsty. Za chvíli bude listopad, prosinec a pak rok 2020! Fuu, pojďme zase raději nahodit zpátečku do přítomnosti a obdobím kolem Vánoc se ještě nestresovat. Říjen začal sluníčkově a já doufám, že ještě pár takových dní, prozářených sluncem budeme mít. Chtěla bych stihnout ještě alespoň pár výletů a pár honeb za západem sluncem se zrcadlovkou věrně houpající se kolem krku. Bohužel mi ale přijde, že je čas proti mě a vůbec tak nevím, jestli stihnu něco z toho. Škola mě už dost zaměstnává a to jí mám teprve druhý týden. Ani nad bakalářkou jsem ještě nijak nepřemýšlela. A to že bych sakra měla. Jenže přemýšlet bych měla i nad další spoustu věcí a tak velkou kapacitu zkrátka nemám.

Ještě o pár řádků výše jsem psala, jak říjen začal sluníčkově a teď mi o sklo okenní tabule začínají bubnovat kapky deště. Naštěstí jsem už před ním schovaná a můžu deštík s klidem pozorovat s hrnkem horké kávy.

A jak začal říjen vám?

Na mém bývalém blogu Coffee Talk byly tyto články s tzv. Inspirational Board vždycky poměrně oblíbené a já jsem si jejich vytváření a konečný výsledek sama užívala natolik, že si myslím, že by byla škoda s nimi nepokračovat i tady. Jak jste na tom vy? Líbí se vám tento koncept, nebo vám to přijde zbytečné?

Jak je už z názvu článku jasné, přišly změny. Dnes začíná škola pro většinu vysokoškoláků, včetně mě. Jak se ohledně třetího ročníku cítím, si můžete přečíst v tomto článku: Bakalářko, jdu na tebe! Včerejší den byl v duchu stěhování, tedy právě v duchu jedné z těch změn, které vážně nemám ráda. Vyčerpává mě to. Je to ten typ stěhování, o kterém víte, že není na nějakou dlouhou dobu, takže si toho úplně nechcete tahat moc, i když na druhou stranu tam nějaké ty, i třeba nepotřebné věci chcete, abyste se tam cítili lépe. Navíc zpravidla velmi brzo zjistíte, co všechno jste si zapomněli a co všechno jste si naopak vzali úplně zbytečně. Momentálně se nacházím přesně v této fázi, kdy je má mysl ještě trochu tam, taky tam a teprve si zvyká na to být tady, jestli mi rozumíte.

Další změnou bude brigáda. Nebudu už ji mít zde v Pardubicích, jak jsem ke škole vždycky mívala, ale budu ji mít v Praze, kde jsem u přítele. Brigáda samotná nebude úplně nová, jelikož jsem jí měla přes celé léto i jako součástí praxe (a o tom, jak mi právě tato praxe pomohla v rozvoji si můžete přečíst zde), jen k té dosavadní náplni práce přibude i nová.

Fuu, poslední ročník vysoké školy. Vážně jsem to dotáhla až sem? Vážně jsem to v průběhu dvou předešlých let nezabalila pod návalem stresu? Skoro se mi tomu nechce věřit. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dělala přijímačky, na dobu, kdy jsem celá vystrašená šla k zápisu, na adaptační kurz, kde jsem bytostně trpěla jak pes, na dobu, kdy jsem vůbec nevěděla která bije a chtělo se mi vzít nohy na ramena pokaždé, když se přede mnou objevilo něco nového… vážně se divím tomu, že jsem to dotáhla až sem. Už jenom když porovnám zápis předmětů na letošní semestr a na ten úplně první. Pro představu, dávala jsem si v podstatě to stejné, jako má kamarádka, která je v těch vysokoškolských dnech i mou spolubydlící. Dávala jsem si to stejné co ona jen aby se náhodou nestalo, že bych na něco musela jít sama. Protože to byla příšerná, příšerná představa a já se přes ní nemohla dostat. A teď? Vlastně ani pořádně nevím, co má za zapsané předměty. Nikoliv ale z nezájmu. Už zkrátka vím, že to jsem schopná sama zvládnout. Taky už bylo na čase. Ale nemůžu si to sama sobě vyčítat. To, jak to všechno bylo. To, jak můj mozek každou situaci nafoukával do obřího balónu hrůzy. Nemůžu, protože jsem se přes to přenesla, protože jsem to i tak zvládla, protože jsem se toho spoustu naučila a hlavně protože jsem díky tomu mohla zažít dost velký rozvoj mé osoby.