Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Když vás zradí pizza.

    Bylo to sprosté. Bylo to kruté. Byla to zrada. Bylo to bodnutí nožem do zad. OD PIZZY! Takovouhle zradu prostě nečekáte.

    Tehdy byl ještě srpen a venkovní teploty často šplhaly nad třicítku. S přítelem jsme jeli na oslavu narozenin jeho příbuzné a ještě před tím jsme se stavili na obědě. Na pizze. V restauraci, kde ji on měl několikrát. V restauraci, která měla prakticky samé dobré hodnocení. A pizza vážně chutnala skvěle, jak moje tak i přítelova. Ale zrovna ta moje se později ukázala býti naprosto zrádnou. Byla asi jedna hodina ráno, když mě probudil pocit na zvracení. A nebyl to jen pocit. Tehdy jsem ještě ale netušila, jak hrozné to bude. Byla to totiž otrava z jídla. Otrava z pizzy! Budila jsem se každou půlhodinu. Každou půlhodinu jsem křečovitě objímala záchodovou mísu. Vstávání bylo čím dál horší, namáhavější, až to mé tělo nezvládalo a přítel mi k posteli musel přinést kýbl. Řeknu vám, bylo mi tak hrozně, že mě bylo úplně jedno, že toho všeho byl svědkem. Nelepšilo se to ani ráno. Přítel skočil do lékárny a do obchodu pro Coca-Colu. A pak skončil v posteli vedle mě se stejnými bolestmi. Dal si ode mě totiž čtvrtku pizzy. A i to stačilo. Celý den jsme leželi, neschopni se zvednout.

  • Thoughts

    Ulice úzkosti.

    Centrum Prahy rozhodně není místo pro mě. Ne, když jím musím procházet sama. Často mi to tu přijde jako vyplašené mraveniště. Mraveniště, do kterého někdo pořádně dupnul. Chaos. Cestou do práce procházím jednou ulicí. Ulicí, o které tento článek je. Ulicí úzkosti. Valí se po ní davy spěchajících lidí do práce, davy turistů s ohromnými kufry, koukající se ještě navíc do mobilu, nevnímající okolí natolik, že do vás kolikrát i vráží. Vy se chcete uhnout, ale nemůžete. Kolem vás buďto někdo je, nebo byste museli stoupnout do silnice. A tam stoupat nechcete. Auta tu jezdí jako splašená a snad nebyl den, kdybych neuslyšela nějaké zběsilé troubení. Opravuje se tu jedna budova a od všech okolních domů se odráží ten neuvěřitelný hluk. Sbíječky. Řvaní povelů. Nesnáším ji. Všechen ten hluk, zvuky mísející se dohromady, všichni ti neohleduplní lidé. Srdce mi začíná bít čím dál rychleji, cítím, jak se mi svírá v hrudi. Jako by kolem něj někdo omotal řetěz a stahoval a stahoval… Sklápím hlavu k zemi, pažemi si objímám tělo, přidávám do kroku a snažím se tu ulici překonat co nejrychleji to dokážu. Až když jsem za přechodem, jsem schopná se znovu normálně nadechnout. Zvednout hlavu, vydechnout a pokračovat dál v cestě.

  • Thoughts

    Heaven on Earth.

    Něco podobného si představím, když někdo řekne dovolená snů. Žádné písečné pláže, či kouzelně azurové moře. Ne. Představím si malou útulnou chatku obklopenou stromy, které stojí jako hrdí vojáci v řadách, připraveni ji kdykoliv chránit. Představuji si šplouchání nedalekého jezera, kdy jeho malé vlnky narážejí o dřevěné molo a loďku. Představuji si zpěv ptáků a paprsky slunce, kterým se podařilo probojovat skrze střechu vytvořenou z korun stromů.
    Odpočinek od sociálních médií. Odpočinek od splašené civilizace dnešní doby. Klid. Mír.
  • Thoughts

    Hello October.

    Tak je to tady! Říjen. Je vůbec možné, že to tak utíká? Připadá mi, že před pár dny teprve končil srpen a září mi tak nějak proklouzlo mezi prsty. Za chvíli bude listopad, prosinec a pak rok 2020! Fuu, pojďme zase raději nahodit zpátečku do přítomnosti a obdobím kolem Vánoc se ještě nestresovat. Říjen začal sluníčkově a já doufám, že ještě pár takových dní, prozářených sluncem budeme mít. Chtěla bych stihnout ještě alespoň pár výletů a pár honeb za západem sluncem se zrcadlovkou věrně houpající se kolem krku. Bohužel mi ale přijde, že je čas proti mě a vůbec tak nevím, jestli stihnu něco z toho. Škola mě už dost zaměstnává a to jí mám teprve druhý týden. Ani nad bakalářkou jsem ještě nijak nepřemýšlela. A to že bych sakra měla. Jenže přemýšlet bych měla i nad další spoustu věcí a tak velkou kapacitu zkrátka nemám.

    Ještě o pár řádků výše jsem psala, jak říjen začal sluníčkově a teď mi o sklo okenní tabule začínají bubnovat kapky deště. Naštěstí jsem už před ním schovaná a můžu deštík s klidem pozorovat s hrnkem horké kávy.

    A jak začal říjen vám?

  • Thoughts

    Dopřejte si pohodový večer.

    • fresh air
    • burning candles (not just one but several)
    • soft music playing in the background (crisp leaves & lattes on Spotify)
     already after shower and face mask
    • fairy lights on
    • hot drink (caffee, tea,…)
    Občas si člověk musí dopřát chvíli naprostého klidu. Obstarat si věci, které má rád a o kterých ví, že mu dokáží zlepšit alespoň trochu náladu. Pokusit se vypnout. Nic neřešit. Užít si chvíli momentu, kdy ho v nose lechtá nezaměnitelná vůně horké kávy při sledování malého, ale přesto silného plamínku svíčky, který nedokáže přemoci ani čerstvý večerní vánek z otevřených oken.
    Be present.
  • Thoughts

    Inspirational Board #1

    Na mém bývalém blogu Coffee Talk byly tyto články s tzv. Inspirational Board vždycky poměrně oblíbené a já jsem si jejich vytváření a konečný výsledek sama užívala natolik, že si myslím, že by byla škoda s nimi nepokračovat i tady. Jak jste na tom vy? Líbí se vám tento koncept, nebo vám to přijde zbytečné?

     

  • Thoughts

    Co dokáže prostý úsměv.

    Úsměv. Tak jednoduchá věc. Jde jen o pozvednutí koutků rtů a přitom tento prostý pohyb dokáže tolik. Dokáže zvednout náladu nejenom vám, ale i lidem kolem vás. Dokáže potěšit, dokáže ponouknout k opětování úsměvu, dokáže někoho donutit i tak trochu pookřát. Úsměv. Krásná, jednoduchá věc. Věděli jste, že i když vám je zrovna pod psa a donutíte své rty se usmát, vyšle to takový signál do vašeho mozku, že vám bude o něco lépe? Úsměv, i ten nucený, vysílá zkrátka do mozku chemickou reakci, díky které se cítíte šťastnější. Taková zjištění mě nikdy nepřestanou udivovat.
    Snažím se usmívat. Snažím se usmívat hlavně na lidi kolem sebe, i když to kolikrát není vážně vůbec jednoduché, protože no, víte… prostě lidi. V majoritní většině se vám pravděpodobně nepovede úsměvem probořit tu jejich mrzutost, ale občas, občas to třeba vyjde. A to se pak na náladě odrazí neskutečně. Nebo alespoň u mě to tak bývá. Mám z toho jednoduše radost, když někdo úsměv opětuje a nosí ho třeba i jenom pár minut poté.
    Usmívejte se lidi! Je to klišé, které jsme všichni už mnohokrát slyšeli, ale úsměv vás vážně nic nestojí a přitom dokáže tolik. A myslím, že by všem bylo lépe, kdyby kolem sebe vídal méně mrzutých tváří a více úsměvů. Nemyslíte?
  • Kresby,  Thoughts

    Kresba: Do no harm but take no shit

    Neubližuj, ale nenech si ublížit. Podle mě je tohle moudro důležitější, než se na první pohled může zdát. Spousta lidí totiž buďto ubližuje, nebo neubližuje, ale sami sobě si ublížit nechají. A ani jedno není dobře. Osobně vůbec nemohu pochopit ty, kteří ubližují. Pro mě je to naprosto nereálné, nepřirozené a jde to tak moc proti mému přesvědčení, že bych toho asi nebyla ani schopná. Na druhou stranu neubližovat, ale nechávat ubližovat sám sobě… V tomhle jsem plavala hodně, hodně dlouho. Nicméně právě proto vím, jak špatné to je. Každý by měl mít své hranice a pokud jí někdo překročí, pokud vám někdo ublíží tak moc, měli byste od toho dotyčného odkráčet s hlavou vztyčenou s tím, že vám za takové starosti ani za mák nestojí. Že něco tak toxického ve svém životě nepotřebujete. A že vám bez toho bude líp.

  • Thoughts

    Změny, změny, změny.

    Jak je už z názvu článku jasné, přišly změny. Dnes začíná škola pro většinu vysokoškoláků, včetně mě. Jak se ohledně třetího ročníku cítím, si můžete přečíst v tomto článku: Bakalářko, jdu na tebe! Včerejší den byl v duchu stěhování, tedy právě v duchu jedné z těch změn, které vážně nemám ráda. Vyčerpává mě to. Je to ten typ stěhování, o kterém víte, že není na nějakou dlouhou dobu, takže si toho úplně nechcete tahat moc, i když na druhou stranu tam nějaké ty, i třeba nepotřebné věci chcete, abyste se tam cítili lépe. Navíc zpravidla velmi brzo zjistíte, co všechno jste si zapomněli a co všechno jste si naopak vzali úplně zbytečně. Momentálně se nacházím přesně v této fázi, kdy je má mysl ještě trochu tam, taky tam a teprve si zvyká na to být tady, jestli mi rozumíte.

    Další změnou bude brigáda. Nebudu už ji mít zde v Pardubicích, jak jsem ke škole vždycky mívala, ale budu ji mít v Praze, kde jsem u přítele. Brigáda samotná nebude úplně nová, jelikož jsem jí měla přes celé léto i jako součástí praxe (a o tom, jak mi právě tato praxe pomohla v rozvoji si můžete přečíst zde), jen k té dosavadní náplni práce přibude i nová.