Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola

    printscreen z článku v konceptech mého bývalého blogu (blog.cz)

    Někteří z vás možná ví, že jsem před tímto blogem měla ještě jiný, s názvem Coffee Talk (a před ním jsem měla ještě desítky dalších, ale o to tu nejde). Coffee Talk stále existuje, ale je na něm pouze jediný článek, který případné zabdloudilce přesměruje na tento nový blog. Všechny ostatní články jsem si skryla, nesmazala. Díky bohu. Občas se k nim vracím a občas nějaké pro mě důležité dokonce republikuji i tady. Je to skoro jako deník, ve kterém si pročítáte staré zápisky. Tento článek byl obzvlášť zajímavý. Jak můžete vidět – a jak jste si už možná přečetli – píšu v něm o svém strachu z vysoké školy. Kterou nyní končím. 3 roky starý článek, 3 roky nových zkušeností a 3 roky nového pohledu.

  • Thoughts

    „A co z tebe jako bude?“

    Kolikrát jsem tuhle otázku slyšela, tolikrát jsem měla toho dotyčného chuť praštit rovnou mezi oči.

    Slýchávala jsem ji na střední a slýchávám ji i teď na vysoké škole a nutno říci, že studuji naprosto odlišné obory. A hádejte co. Slovo nevím, se stalo mojí stále opakovanou odpovědí. Buď to, nebo zoufalé pokrčení ramen. Někdy se zadaří a postačí to na to, abych z této pro mě nepříjemné konverzace vyvázla. Protože prostě nevím. Nevím, co ze mě jako bude a co hůř, ani nevím, co bych chtěla aby ze mě bylo. Nevím, zkrátka nevím. A není mi z toho zrovna dvakrát příjemně.

    Procházím si zase tím peklem, kdy přemýšlím co dál. Hrozně ráda bych dále studovala, ale… ups, jsme zase zpět u centra problému. Nevím co. Kdybych chtěla pokračovat v angličtině i na magisterském studiu, možnosti jsou buď soustředění se na lingvistiku nebo na literaturu, kulturu atp. Na lingvistiku nemám buňky, to jsem zjistila moc dobře a ačkoliv s literaturou takový problém nemám, úplně nevím, k čemu bych takové vzdělání později mohla využít. A jít úplně na jiný obor? No jo, ale na jaký? Strůjcem všech těchto problémů jsem já; já a moje hlava, která prostě neví. Zamýšlela jsem se nad tím už několikrát – dlouho a intenzivně. Snažila jsem se to vůbec neřešit s tím, že mě třeba něco intuitivně napadne. Snažila jsem se zkoumat, psát pro a proti a tak dále. Ale výsledek je stále stejný… nevím.

  • Thoughts

    Píšu, píšeš, píšeme.

    Opět recykluji článek ze svého starého blogu. Opět je jeho obsah až moc relevantní k současné situaci – ostatně proto ho zde také publikuji. Znovu, protože je to pro mě důležité a jeho obsah není o nic méně pravdivější, než když jsem ho napsala – tehdy, v roce 2017!
    Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni – tady na blogu a i dalších blogu podobných platformách – máme jednu věc společnou.
    Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.
    Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na „komix“ o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou a kde jsem kombinanovala dvě své tehdy nejoblíbenejší činnosti – kreslení a psaní. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo… Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.
    Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.
  • Thoughts

    Coffee Talk #3

    Začíná se mi tu rozšiřovat takový nešvar, že mám příspěvky plné konceptů, které nejsem schopna dopsat do bodu, kdy by byly ke zveřejnění. Podaří se mi napsat vždy jen odstaveček a pak jako kdyby mi mysl někdo vypojil ze zásuvky. Je to takhle už nepěkně dlouho a bohužel nedokážu říct proč, ač bych tomu hrozně ráda přišla na kloub. Souvisí s tím můj předešlý článek: Příliv a odliv kreativity. V této době, mě to trápí obzvlášť, když se majoritní většině z nás zvětšil volný čas kvůli koronaviru. O něm se tu ale rozepisovat nechci, je ho i tak všude plno a tak jediné, co k tomu řeknu je: zůstávejte doma, dodržujte si odstup od lidí a pokud už ven jít musíte, tak jedině s rouškou a buďte na sebe maximálně opatrní, nikdy nevíte.

  • Thoughts

    Příliv a odliv kreativity.

    Určitě to také znáte. Určitě jste to už někdy zažili. Náhlou, ale obrovskou, skoro až ochromující vlnu kreativity. Takovou, kterou jste už dlouho nepocítili. Jako kdyby vás pohltil bohatý příliv kreativity, který si dával sakra na čas. Chcete, potřebujete dělat něco, do čeho se můžete ponořit a nevnímat chaotický svět kolem sebe. Psát, kreslit, malovat, péct, vařit, plést, číst, fotit, natáčet, upravovat, třeba i uklízet či organizovat. Je tolik kreativních činností. A vy k několika z nich zrovna tíhnete. A chcete se do nich pustit. Nejlépe do všech a hned, až tak je ta vlna obrovská. Ale nemůžete. Jste v práci, na brigádě, nebo kdekoliv jinde, kde vám něco jiného znemožňuje být zrovna kreativní. Berete to, i když s nespokojeností, protože tak to zkrátka je a vy s tím bohužel nemůžete nic udělat. A tak si plánujete, jak se do všeho pustíte doma. Ale doma nastane kámen úrazu. Překročíte práh dveří a… nechce se vám nic. Nastal odliv. Jste po celém dni unavení a jediné co chcete, je si alespoň trochu odpočinout před tím, než co začnete dělat věci, které dělat musíte. Jedna z nejhorších věci, která se může stát, vážně. Nesnáším to! Stává se vám to také?
    článek je převzatý z mého bývalého blogu coffee-talk, ale jelikož se znovu cítím přesně takhle, zveřejňuji ho i zde.
  • Thoughts

    Routines.

    Není to zas tak dlouho, co jsem nebyla zrovna příznivcem rutin. Jsou přeci tak stejné, repetitivní, po čase až skoro mdlé a nudné. Pak jsme se ale v rámci předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí dívali na jeden film. Paterson. Těžké ho popsat. On je totiž vlastně skoro o ničem. Na první pohled, pokud na to koukáte jen tak bezmyšlenkovitě. Nic se tam neděje, žádná zápletka, žádné vyvrcholení. Je to film o rutině. Tak krásný film. Co víc, do filmu je zahrnutá i poezie, tak neobyčejným způsobem, že to nejde neocenit.

    Po skončení tohoto filmu jsem si uvědomila, jak mám ty své rutiny ráda. Ranní rutiny, kdy se malátně zvedám z postele, mířím do koupelny, pak do kuchyně kde trávím pár minut s přítelem než co odejde do práce a pak si dělám skoro neměnící se snídani, sedám si na gauč a k jídlu si pustím nějaké video či podcast, následujícím krátkým úklidem a odchodem do práce. A i ty naše rutiny, s přítelem. Večerní rutiny, kdy si uvaříme skvělou večeři k nějakému filmu či seriálu, nebo si jen tak povídáme o tom, jaký jsme zrovna měli den v práci. Rutiny cvičení. Donutilo mě to se zamyslet i nad tak triviálním nákupem potravin. Je to naprosto obyčejné, naprosto bez přemýšlení, automatické, ale je to naše.

  • Thoughts

    Tabula Rasa.

    Mrtvo. To bylo nejen zde na blogu, ale i na mém Instagramu a bohužel i v dalších oblastech mého života, hlavně v těch kreativních. Pokaždé, když jsem otevřela notebook s tím, že napíšu konečně nový článek, s provinilým pocitem jsem ho po chvíli zase zavírala. Neměla bych přeci psát články na blog, ale bakalářkou práci. A nejen tu, ještě poměrně komplikovaný projekt a esej, které musím splnit pro uznání kreditů. A já těžce bojovala jenom s tím, abych ze sebe dokázala vyplodit jedinou větu do těchto prací. Takže i když jsem měla chuť a nápad sepsat něco na blog, provinilost mi to nedovolila. Stejně tak jako mi nedovolí ani otevřít žádnou jinou knížku než ty, které mám k bakalářce. A víte, jak je to těžké, když mi do sbírky přibyly hned další čtyři úžasné knihy? A stejně tak je těžké nevzít do ruky papír a novou sadu uhlů, nebo štětec k vybarvování modelů vytištěných v 3D tiskárně. Jako prioritu jsem si zkrátka nastavila školu. A tečka.

    Špatně. Já vím. Bojuju s tím, abych to začala vnímat jinak a udělala si čas i na věci, které mě opravdu těší a baví. Místo hodinového civění do bakalářky občas můžu vytáhnout ty štětce a začít malovat. Na druhou stranu se ale musím naučit psát bakalářku i v prostředí, kde se mi do toho vůbec nechce, protože je kolem mě spousta věcí, co mě rozptyluje. Však to znáte. Tady je drobek, tak ho vysaju. Dám si něco k snědku. Kávičku. Tak to nádobí rovnou umeju ať to tu nestraší. Kdy jsem naposled zalévala kytky? A pak to nedej bože skončí u Netflixu. Prokrastinace, těžko porazitelná bestie.

  • Thoughts

    Coffee Talk #2

    Lord, give me coffee to change things I can,

    and wine to accept things I can’t.

     

    Ani si neumíte představit, v jakém stresu jsem ještě před pár dny byla kvůli bakalářské práci. Už v minulém Coffee Talku a i v jednom z článků jsem zmiňovala, jak moc nespokojená jsem s tématem, které jsem si vybrala a že jsem na sebe hrozně naštvaná za to, že jsem se nad tím nezamyslela když jsem měla šanci a nevymyslela si něco svého. Naprosto poslední kapkou bylo, když jsem narazila na jeden ošemetný fakt, kvůli kterému by bylo potřeba změnit zadání. A tím změnit myslím pro mě ještě víc zkomplikovat, ačkoliv to moje vedoucí bakalářské práce přednesla jako naprostou trivialitu. Bylo mi kvůli tomu hrozně, neustále jsem to měla v hlavě jako strašáka a kolikrát se mi chtělo brečet jen když o tom někdo začal mluvit. Řekla jsem si, že to tak dál nejde. A že když by se muselo změnit zadání, může se rovnou změnit i téma. Jsem moc vděčná svému příteli, který mě v tomhle podpořil a popostrčil mě k tomu, abych to realizovala. Vymyslela jsem si téma, našla si k němu rovnou pár zdrojů, napsala krátce o čem by to bylo a šla to přednést vedoucí. Nebyla z toho nadšená, hned mě vyděsila s tím, že jsem si nevybrala lehké téma a tak podobně, ale schválila mi to. A tak teď pracuji na novém tématu. „The Role of Children in books by Stephen King“ A ti z Vás, kteří přečetli třeba nějaké ty mé knižní recenze vědí, že mám ke Kingovi docela blízko. To téma je mi mnohem bližší a cítím se mnohem komfortněji. Celá hora mi spadla úlevou ze srdce…