Nový rok sebou vždy přináší vlnu nostalgie a zároveň i nové motivace. Instagram se mi plní vzpomínkami a předsevzetími lidí, které sleduji, což mě donutilo se nad tím vším taky trochu zamyslet a zjistila jsem, že… už to tak moc nehrotím. Nevím proč. Nový rok pro mě dřív býval důležitý, představoval ten toužebný nový začátek, zanechání starého za sebou a tak podobně. Ale teď už tak moc ne. Musela jsem se dokonce i nutit zamyslet se nad uplynulým rokem 2020 a přemýšlenet o roku 2021.

Rok 2020 mi toho hodně vzal, ale i hodně dal. Ostatně tak, jako každý rok. Vzal mi našeho rodinného čtyřnohého přítele, který s námi trávil krásných 13 let. Dal mi zdravou neteřinku. Úspěšně jsem dokončila vysokou školu a sehnala si skvělou práci. Vzal mi možnost trávit více času s rodinou, a s přítelem nám dal nového čtyřnohého parťáka do života.

Stejně jako spousty ostatních jsem i já vzala do ruky mobil a brouzdala v galerii. Našla jsem pár vzpomínek, se kterými bych se s vámi také chtěla podělit. A u slov zvýrazněných tučně se můžete prokliknout na článek, který s tím nějak bude souviset 🙂

Je polovina prosince a já mám na hrudi obrovský kámen. Nevím, jestli se budu moci sejít se svou rodinou a to mi trhá srdce víc, než co bych si kdy myslela. Prosby, nedorozumění, opačné názory, odmítnutí, naštvání a smutek… asi tolik k letošní Vánoční náladě.

Celý prosinec je pro mě hrozně těžký. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem se necítila takto bezradně a zoufale. Je to už několik dní, co se objevil ten temný stín sedící na mém rameni. První si tam je tak seděl v klidu, že na něj bylo lehké občas zapomenout. Pak ale začal růst, začal těžknout… ramena mi pod jeho silou klesala a bylo čím dál těžší se zvednout. A zapomenout na něj? To už zkrátka nešlo. Znovu se objevil a znovu s jeho přítomností musím bojovat.

Důvody byly různé, první jeden, pak se přidal druhý a pak se to začalo nabalovat jak obří sněhová koule. A teď… teď je toho zkrátka moc.

Nerozhodnost. Skoro až nechuť. Prázdná mysl, žádné nápady. Tak trochu zoufalost, frustrace.

Už je to měsíc, co jsem zde byla aktivní. Nebo na Instagramu. Nebo zkrátka aktivní ve svých koníčcích jako je kreslení, psaní či focení, nebo dokonce i tolik zbožňované čtení. Poslední dobou to je pouze práce a pak odpočinek, nebo spíše zabití času u her Red Dead Redemption 2 a momentálně i Last of Us II. … tedy ta jednodušší, nekreativní volba.

Zajímalo by mě, proč je někdy tak zatraceně těžké dělat co, co byste dělat chtěli a co vás baví. Vždyť to vůbec nedává smysl, a přesto se děje, občas častěji než bychom si my všichni dozajista přáli. Přemítám nad tím, zda to silou přebojovat nebo zkrátka tuto náladu přečkat. Jenže kdo ví, jak dlouho by to pak trvalo.

Navíc se do toho všeho přimotali ještě Vánoce a ty pro mě bohužel nejsou úplně svátky klidu jak by měly být. Jsou to spíše svátky stresu, což ideálka samozřejmě není.

Jedna pozitivní věc se přeci jenom stala / stane… ale o tom až později 🙂

Zajímalo by mě, jak s podobnými stavy bojujete vy?

A jak vnímáte Vánoce? Doufám, že se máte všichni dobře 🖤

Není tajemstvím, že podzim je mé nejoblíbenější roční období. Kvůli aktuální situaci si ho ovšem neužívám tak, jak bych si přála. Netoulám se městskými uličkami, neobjevuji nová místa a na výlety jezdíme po skromnu. Není to samozřejmě tak, že bychom se s přítelem zabarikádovali doma před okolním světem a nikam nechodili, jen jsme zkrátka opatrnější.

Pochmurno.
Kapky deště bubnující o sklo okenních tabulí.
V krbu se plamínky ohně předhánějí o ten nejkrásnější tanec.
Dřevo praská, tleská.
Chladno, ale díky huňatému svetru příjemně, útulně.

Barevno.
Koruny stromů hrají krásnou, podzimní paletou barev.
Spadané listí, šustící pod nohama.
Poslední paprsky slunce olizující pokožku stále dokáží spolehlivě, příjemně zahřát.
Vzduch je svěží.

Někteří z vás už asi ví, že jsem si nedávno konečně našla po studiu novou práci. Spokojenost z ní nemizí, ba naopak. Dostávám příležitosti se neustále rozvíjet a to mě hrozně těší. Dostala jsem dokonce možnost pracovat trochu s grafikou, o čemž jsem si nikdy nemyslela, že by to mohlo být něco, co bych mohla využít v práci. Vždycky jsem dělala grafiku jen pro své vlastní blogové účely a jsem pouze samouk, takže to tak podle toho i vypadá, ale snažím se zlepšovat a učit se novým věcem. Člověk vážně nikdy neví, jaké dovednosti bude moci v budoucnu využít!

Tohle je vůbec poprvé, co je září a já se nechystám do školy či na univerzitu (poslední tři roky tedy až konec září, pravda). Etapa školního vzdělávání pro mě skončila. Tyto dveře se zavřely a otevřely se zase nové. Pracovní zkušenosti a růst v jiných oblastech. To je to, co mě teď čeká a čím si už od začátku prázdnin pomalu procházím.

Je to zvláštní a vlastně mi to ještě pořádně nedochází. Přeci jenom, jak jsem psala výše, poslední tři roky jsem začínala až na konci září. Myslím ale, že mi to nebude docházet ani ještě začátkem října. To třeba až pak v listopadu, kdy si uvědomím, že bych tou dobou procházela parkem zabaleném v podzimním, barevném kabátku na univerzitu. Ale to se už dít nebude.