Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Místo, na které nikdy nezapomenu.

    Bylo tam krásně. Atmosféra byla vždy přívětivá a rodinná. Ať už pražilo slunce, nebo lilo jako z konve, ať už jsem tam šla s reptáním, nebo s natěšením, milovala jsem to tam. Milovala jsem každičkou část zahrádky mých prarodičů, která musela být z důvodu úmrtí jednoho z nich prodána. Milovala jsem švestku, která vás přivítala hned jako první. Milovala jsem jabloně, které jako přírodní plot oddělovaly jednu zahrádku od další. Milovala jsem keře rybízů a angreštů. Milovala jsem záhonky nejrůznější zeleniny, mezi kterými jsem běhala i přes hlasitá napomínání. Milovala jsem tajuplnou studánku, ke které jsem si vždy vymýšlela vlastní bájné příběhy. Milovala jsem chatku, která vyrostla pod rukama mého dědy. Milovala jsem její malou předsíňku s nářadím a milovala jsem i hlavní místnost s mnoha dalšími věcmi. Milovala jsem lesy, které se rýsovaly v dály a ke kterým jsem si se sestrou vymyslely vlastní hru. Milovala jsem to místo celou svou bytostí a nějak se stále, ani po těch šesti dlouhých letech, neumím smířit se skutečností, že už se tam nikdy nepodívám.

  • Thoughts

    #interBytí

    Přijde mi skvělé, že zde můžu sdílet a podporovat úžasné nápady druhých. Na tento konkrétní nápad, #interBytí od nadané Teri Glint z blogu glittershard, jsem narazila už poměrně dávno, ale až teď se dostávám k tomu, abych na #interBytí konečně napsala článek. Ale jako první, co vlastně #interBytí znamená? Podle slov Teri – Naše působení na síti. V článku se rozepisuje o tom, v čem jí blog pomohl a čím pro ní vlastně blog je. A já bych ráda tento nápad podpořila tím, že na to napíšu článek jakbysmet a třeba to někdo bude sdílet dál.

    Původní článek Teri Glint > zde<

    Pro mě blog byl, je a vždycky asi i bude velmi důležitý. Jak už jsem psala v úplně prvním článku na tomto blogu, bloguji už dlouho.

  • Thoughts

    Bakalářka vs. já 1:0

    Poprvé za celé ty dva roky a kousek na Vysoké škole sedím sama v Univerzitní knihovně. Bakalářskou práci se mi prakticky nikdy nedaří vyhnat z hlavy a tak jsem tu, se silným přesvědčením, že už je na místě něco začít dělat. Nejsem ten typ člověka, který by něco takového dokázal oddalovat až do ledna či února a pak na tom teprve začal pracovat od rána do noci. Já na to chci, musím, být pořádně připravená. Jenže… reálně, co jsem tu za ty dvě hodiny udělala? Nenapsala jsem ani půl stránky, protože mi mysl stále odbíhá někam jinam. Neustále. Konstantně. Jeden z důvodů je určitě ten, že s tématem mé bakalářské práce nesouzním. Ale můžu si za to sama, protože jsem se nad tím dostatečně nezamýšlela, když jsem si mohla vybrat nějaké vlastní téma a tak teď musím zpracovávat téma zadané profesorkou. Co si nadrobíš, to si sežereš. Malá rada pro ty, koho výběr témata na bakalářskou práci teprve čeká – vyberte si něco vlastního! Něco, co vás baví a něco, k čemu si postupem nevybudujete pomalu snad i odpor.

  • Thoughts

    Když vás zradí pizza.

    Bylo to sprosté. Bylo to kruté. Byla to zrada. Bylo to bodnutí nožem do zad. OD PIZZY! Takovouhle zradu prostě nečekáte.

    Tehdy byl ještě srpen a venkovní teploty často šplhaly nad třicítku. S přítelem jsme jeli na oslavu narozenin jeho příbuzné a ještě před tím jsme se stavili na obědě. Na pizze. V restauraci, kde ji on měl několikrát. V restauraci, která měla prakticky samé dobré hodnocení. A pizza vážně chutnala skvěle, jak moje tak i přítelova. Ale zrovna ta moje se později ukázala býti naprosto zrádnou. Byla asi jedna hodina ráno, když mě probudil pocit na zvracení. A nebyl to jen pocit. Tehdy jsem ještě ale netušila, jak hrozné to bude. Byla to totiž otrava z jídla. Otrava z pizzy! Budila jsem se každou půlhodinu. Každou půlhodinu jsem křečovitě objímala záchodovou mísu. Vstávání bylo čím dál horší, namáhavější, až to mé tělo nezvládalo a přítel mi k posteli musel přinést kýbl. Řeknu vám, bylo mi tak hrozně, že mě bylo úplně jedno, že toho všeho byl svědkem. Nelepšilo se to ani ráno. Přítel skočil do lékárny a do obchodu pro Coca-Colu. A pak skončil v posteli vedle mě se stejnými bolestmi. Dal si ode mě totiž čtvrtku pizzy. A i to stačilo. Celý den jsme leželi, neschopni se zvednout.

  • Thoughts

    Ulice úzkosti.

    Centrum Prahy rozhodně není místo pro mě. Ne, když jím musím procházet sama. Často mi to tu přijde jako vyplašené mraveniště. Mraveniště, do kterého někdo pořádně dupnul. Chaos. Cestou do práce procházím jednou ulicí. Ulicí, o které tento článek je. Ulicí úzkosti. Valí se po ní davy spěchajících lidí do práce, davy turistů s ohromnými kufry, koukající se ještě navíc do mobilu, nevnímající okolí natolik, že do vás kolikrát i vráží. Vy se chcete uhnout, ale nemůžete. Kolem vás buďto někdo je, nebo byste museli stoupnout do silnice. A tam stoupat nechcete. Auta tu jezdí jako splašená a snad nebyl den, kdybych neuslyšela nějaké zběsilé troubení. Opravuje se tu jedna budova a od všech okolních domů se odráží ten neuvěřitelný hluk. Sbíječky. Řvaní povelů. Nesnáším ji. Všechen ten hluk, zvuky mísející se dohromady, všichni ti neohleduplní lidé. Srdce mi začíná bít čím dál rychleji, cítím, jak se mi svírá v hrudi. Jako by kolem něj někdo omotal řetěz a stahoval a stahoval… Sklápím hlavu k zemi, pažemi si objímám tělo, přidávám do kroku a snažím se tu ulici překonat co nejrychleji to dokážu. Až když jsem za přechodem, jsem schopná se znovu normálně nadechnout. Zvednout hlavu, vydechnout a pokračovat dál v cestě.

  • Thoughts

    Heaven on Earth.

    Něco podobného si představím, když někdo řekne dovolená snů. Žádné písečné pláže, či kouzelně azurové moře. Ne. Představím si malou útulnou chatku obklopenou stromy, které stojí jako hrdí vojáci v řadách, připraveni ji kdykoliv chránit. Představuji si šplouchání nedalekého jezera, kdy jeho malé vlnky narážejí o dřevěné molo a loďku. Představuji si zpěv ptáků a paprsky slunce, kterým se podařilo probojovat skrze střechu vytvořenou z korun stromů.
    Odpočinek od sociálních médií. Odpočinek od splašené civilizace dnešní doby. Klid. Mír.
  • Thoughts

    Hello October.

    Tak je to tady! Říjen. Je vůbec možné, že to tak utíká? Připadá mi, že před pár dny teprve končil srpen a září mi tak nějak proklouzlo mezi prsty. Za chvíli bude listopad, prosinec a pak rok 2020! Fuu, pojďme zase raději nahodit zpátečku do přítomnosti a obdobím kolem Vánoc se ještě nestresovat. Říjen začal sluníčkově a já doufám, že ještě pár takových dní, prozářených sluncem budeme mít. Chtěla bych stihnout ještě alespoň pár výletů a pár honeb za západem sluncem se zrcadlovkou věrně houpající se kolem krku. Bohužel mi ale přijde, že je čas proti mě a vůbec tak nevím, jestli stihnu něco z toho. Škola mě už dost zaměstnává a to jí mám teprve druhý týden. Ani nad bakalářkou jsem ještě nijak nepřemýšlela. A to že bych sakra měla. Jenže přemýšlet bych měla i nad další spoustu věcí a tak velkou kapacitu zkrátka nemám.

    Ještě o pár řádků výše jsem psala, jak říjen začal sluníčkově a teď mi o sklo okenní tabule začínají bubnovat kapky deště. Naštěstí jsem už před ním schovaná a můžu deštík s klidem pozorovat s hrnkem horké kávy.

    A jak začal říjen vám?

  • Thoughts

    Dopřejte si pohodový večer.

    • fresh air
    • burning candles (not just one but several)
    • soft music playing in the background (crisp leaves & lattes on Spotify)
     already after shower and face mask
    • fairy lights on
    • hot drink (caffee, tea,…)
    Občas si člověk musí dopřát chvíli naprostého klidu. Obstarat si věci, které má rád a o kterých ví, že mu dokáží zlepšit alespoň trochu náladu. Pokusit se vypnout. Nic neřešit. Užít si chvíli momentu, kdy ho v nose lechtá nezaměnitelná vůně horké kávy při sledování malého, ale přesto silného plamínku svíčky, který nedokáže přemoci ani čerstvý večerní vánek z otevřených oken.
    Be present.