Thoughts

slova, která často potřebují ven

  • Thoughts

    Deep Clean Tuesday

    Tuesday in Monica Geller mode!

    Kdo zná seriál Přátelé, ví moc dobře, co si pod výše napsanou větou představit. Postava Moniky je proslulá svou oblibou v uklízení a svou perfekcionalitou, právě co se pořádku týče. No, dopoledne jsem se do Moniky div nepřevtělila a vzala jsem byt útokem, ve kterém mé zbraně byly všemožné čistící prostředky, vysavač a mop! Včera jsme s přítelem pořádně vyklidili komoru, které sice ještě nebyla v tak hrozném stavu jako právě tajná komora Moniky, ale pomalu se tomu blížila. A právě to mě dnes nakoplo k tomu, abych pořádně uklidila i zbytek bytu. Uklízím poměrně často, ale pořádný deep cleaning jsem již nedělala poměrně dlouho, takže si to ten byteček už vyloženě zasloužil.

  • Thoughts

    Coffee Talk #4

    Z minulého článku „Je to tam!“ už asi víte, že jsem úspěšně ukončila studium na Vysoké škole. Přibližně v únoru jsem se plně ponořila do psaní bakalářské práce a ke konci března po jejím dopsání jsem rovnou přeskočila na učení se ke státním závěrečným zkouškám – a to byla má priorita. Teď, když je to konečně za mnou, upřímně nevím, čím mám ty moje volné dny naplnit. Jako kdybych mohla konečně fungovat jako člověk. V klidu si sednout na balkón a číst? Vytáhnout tužky, barvy, papíry a kreslit? Zapnout Word a psát? Vytáhnout čistící prostředky a udělat pořádný deep clean? Zapnout si PS4 a ztratit se v herním světě? Vytáhnout paty z bytu a jít se projít? Fůůů, tolik možností bez omezení!

  • Thoughts

    Je to tam!

    Tolik stresů pro dvě písmenka! Neuvěřitelný. Ale je to tam! Ta dvě písmenka, ten titul bakaláře, jsem si vybojovala a včerejším dnem tak skončilo moje studium na Univerzitě Pardubice v oboru Angličtina pro odbornou praxi. Pořádně mě to začalo docházet až dnes, když jsem si začala mazat určité dokumenty z počítače, nebo záložky z internetového prohlížeče. Tohle je konečná. Alespoň co se mé etapy na Univerzitě Pardubice týče. Zvláštní pocit.

    Někdo z vás, čtenářů, už možná ví, co mi Vysoká škola dala. Ať už ze článku „Bakalářko, jdu na tebe!“ nebo „Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola“. Mnoho lidí toho studentské období na Vysoké škole považuje za jedno z nejlepších. Já bych mu upřímně tu nálepku „nejlepší“ s čistým svědomím úplně dát nemohla. Ale období největšího překonávání sama sebe, strachů a osobního růstu si rozhodně zaslouží. O tom se tu ale znovu rozepisovat nebudu, vše si můžete přečíst ve výše zmiňovaných článcích.

  • Thoughts

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.

    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před rokem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před měsícem.
    Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.
    Chci překračovat hranice mých komfortních zón a tím překonávat samu sebe.
    Chci zjišťovat, co mě skutečně baví, klidně i přes metodu pokus omyl.
    Chci se zlepšovat, chci dosahovat svých cílů a chci posouvat své ambice dál.

    Ne pro ostatní. Ne pro společnost.
    Pro sebe.

    Protože konec konců, jediný člověk, ke kterému bychom se měli přirovnávat je ten, kterým jsme byli včera.
    Nebudu se porovnát s , ani s ním, ani s tím. Protože nejsem ona, nejsem on a nejsem ani to. A nikdy nebudu.
    Já jsem  a učím se, jak to zcela bez výhrad přijmout.
    Jdete do toho se mnou?

  • Thoughts

    Falešný individualismus.

    Nevím proč, ale pokaždé mě tento citát zasáhne. Moc mě mrzí, že fotografie není zaostřená, ale dobře si pamatuji, že to byl pouze rychlý cvak v knihkupectví, kde jsem náhodně otevřela jednu knížku právě na této stránce. Až nedávno jsem zjistila, že je z knihy Dokonalý život: Být průměrný není normální od autora jménem Pavel Vosoba a docela zvažuji, zda si jí nezkusit přečíst. Myslím, že ta slova jsou neobyčejně pravdivá. Přijde mi, že kamkoliv se nyní rozhlédnu, tak se skrývá faleš. Všichni se snaží být něčím, čím nejsou a snaží se o to tak dlouho, až nakonec ztratí sami sebe.

  • Thoughts

    Reakce na starý článek: Neznámo jménem Vysoká škola

    printscreen z článku v konceptech mého bývalého blogu (blog.cz)

    Někteří z vás možná ví, že jsem před tímto blogem měla ještě jiný, s názvem Coffee Talk (a před ním jsem měla ještě desítky dalších, ale o to tu nejde). Coffee Talk stále existuje, ale je na něm pouze jediný článek, který případné zabdloudilce přesměruje na tento nový blog. Všechny ostatní články jsem si skryla, nesmazala. Díky bohu. Občas se k nim vracím a občas nějaké pro mě důležité dokonce republikuji i tady. Je to skoro jako deník, ve kterém si pročítáte staré zápisky. Tento článek byl obzvlášť zajímavý. Jak můžete vidět – a jak jste si už možná přečetli – píšu v něm o svém strachu z vysoké školy. Kterou nyní končím. 3 roky starý článek, 3 roky nových zkušeností a 3 roky nového pohledu.

  • Thoughts

    „A co z tebe jako bude?“

    Kolikrát jsem tuhle otázku slyšela, tolikrát jsem měla toho dotyčného chuť praštit rovnou mezi oči.

    Slýchávala jsem ji na střední a slýchávám ji i teď na vysoké škole a nutno říci, že studuji naprosto odlišné obory. A hádejte co. Slovo nevím, se stalo mojí stále opakovanou odpovědí. Buď to, nebo zoufalé pokrčení ramen. Někdy se zadaří a postačí to na to, abych z této pro mě nepříjemné konverzace vyvázla. Protože prostě nevím. Nevím, co ze mě jako bude a co hůř, ani nevím, co bych chtěla aby ze mě bylo. Nevím, zkrátka nevím. A není mi z toho zrovna dvakrát příjemně.

    Procházím si zase tím peklem, kdy přemýšlím co dál. Hrozně ráda bych dále studovala, ale… ups, jsme zase zpět u centra problému. Nevím co. Kdybych chtěla pokračovat v angličtině i na magisterském studiu, možnosti jsou buď soustředění se na lingvistiku nebo na literaturu, kulturu atp. Na lingvistiku nemám buňky, to jsem zjistila moc dobře a ačkoliv s literaturou takový problém nemám, úplně nevím, k čemu bych takové vzdělání později mohla využít. A jít úplně na jiný obor? No jo, ale na jaký? Strůjcem všech těchto problémů jsem já; já a moje hlava, která prostě neví. Zamýšlela jsem se nad tím už několikrát – dlouho a intenzivně. Snažila jsem se to vůbec neřešit s tím, že mě třeba něco intuitivně napadne. Snažila jsem se zkoumat, psát pro a proti a tak dále. Ale výsledek je stále stejný… nevím.

  • Thoughts

    Píšu, píšeš, píšeme.

    Opět recykluji článek ze svého starého blogu. Opět je jeho obsah až moc relevantní k současné situaci – ostatně proto ho zde také publikuji. Znovu, protože je to pro mě důležité a jeho obsah není o nic méně pravdivější, než když jsem ho napsala – tehdy, v roce 2017!
    Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni – tady na blogu a i dalších blogu podobných platformách – máme jednu věc společnou.
    Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.
    Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na „komix“ o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou a kde jsem kombinanovala dvě své tehdy nejoblíbenejší činnosti – kreslení a psaní. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo… Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.
    Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.