Recenze: Jsou světla, která nevidíme – Anthony Doerr

Název: Jsou světla, která nevidíme

Autor: Anthony Doerr

Žánr: Literatura světová, román, válečné

Publikováno: 2014

Čteno v: Českém jazyce

Anotace: Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.

Kniha, která toho v sobě tolik ukrývá. Originální, dojemný příběh, od kterého se nebudete chtít odtrhnout. Ze začátku vás možná může mást přeskakování od jedné postavy ke druhé a ještě k tomu i v jiných letech, ale zvyknete si. A všechno do sebe zapadne. A příběh vás pohltí. Tuto četbu jsem si vážně užila, bavilo mě to. Stejně jako u Zlodějky knih, nemusíte být fanoušci válečné literatury na to, aby se vám tento příběh líbil. Musím tu ale zmínit jedno, které mi brání dát této knížce plné hodnocení, a to je její konec. Ten mi přišel… nedopracovaný. Tahle kniha by si rozhodně zasloužila mnohem barvitější konec, na který by její autor bez jediné pochyby měl. I přesto tuto knihu ale k přečtení doporučuji, protože věřím, že čas strávený nad touto knihou rozhodně není ztracený.