Recenze: Osvícení – Stephen King
Název: OsvíceníAutor: Stephen KingŽánr: HororRok vydání: 1977Čteno v: Českém i anglickém jazyceAnotace: Hotel Overlook je považován za nejkrásněji položené horské letovisko na světě, ale nový zimní správce Jack Torrance, jeho žena Wendy a jejich pětiletý syn Danny v něm spatřovali víc než jeho krásu. Jack viděl v Overlooku příležitost, zoufalý způsob, jak uniknout životní smůle a zoufalství, Wendy zase kýženou samotu, která by mohla být poslední příležitostí k zachování narušené rodiny a Danny? Danny, požehnaný i prokletý náhlým osvícením, darem předvídavosti, viděl věci, které přesahovaly chápání malého kluka. Ve sto deseti prázdných pokojích Overlooku viděl skryté zlo, které číhalo jen na ně…Inspirational Board #5
„A co z tebe jako bude?“
Kolikrát jsem tuhle otázku slyšela, tolikrát jsem měla toho dotyčného chuť praštit rovnou mezi oči.
Slýchávala jsem ji na střední a slýchávám ji i teď na vysoké škole a nutno říci, že studuji naprosto odlišné obory. A hádejte co. Slovo nevím, se stalo mojí stále opakovanou odpovědí. Buď to, nebo zoufalé pokrčení ramen. Někdy se zadaří a postačí to na to, abych z této pro mě nepříjemné konverzace vyvázla. Protože prostě nevím. Nevím, co ze mě jako bude a co hůř, ani nevím, co bych chtěla aby ze mě bylo. Nevím, zkrátka nevím. A není mi z toho zrovna dvakrát příjemně.
Procházím si zase tím peklem, kdy přemýšlím co dál. Hrozně ráda bych dále studovala, ale… ups, jsme zase zpět u centra problému. Nevím co. Kdybych chtěla pokračovat v angličtině i na magisterském studiu, možnosti jsou buď soustředění se na lingvistiku nebo na literaturu, kulturu atp. Na lingvistiku nemám buňky, to jsem zjistila moc dobře a ačkoliv s literaturou takový problém nemám, úplně nevím, k čemu bych takové vzdělání později mohla využít. A jít úplně na jiný obor? No jo, ale na jaký? Strůjcem všech těchto problémů jsem já; já a moje hlava, která prostě neví. Zamýšlela jsem se nad tím už několikrát – dlouho a intenzivně. Snažila jsem se to vůbec neřešit s tím, že mě třeba něco intuitivně napadne. Snažila jsem se zkoumat, psát pro a proti a tak dále. Ale výsledek je stále stejný… nevím.
Píšu, píšeš, píšeme.
Opět recykluji článek ze svého starého blogu. Opět je jeho obsah až moc relevantní k současné situaci – ostatně proto ho zde také publikuji. Znovu, protože je to pro mě důležité a jeho obsah není o nic méně pravdivější, než když jsem ho napsala – tehdy, v roce 2017!Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni – tady na blogu a i dalších blogu podobných platformách – máme jednu věc společnou.Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na „komix“ o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou a kde jsem kombinanovala dvě své tehdy nejoblíbenejší činnosti – kreslení a psaní. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo… Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.Poem: Forever in my heart
Coffee Talk #3
Začíná se mi tu rozšiřovat takový nešvar, že mám příspěvky plné konceptů, které nejsem schopna dopsat do bodu, kdy by byly ke zveřejnění. Podaří se mi napsat vždy jen odstaveček a pak jako kdyby mi mysl někdo vypojil ze zásuvky. Je to takhle už nepěkně dlouho a bohužel nedokážu říct proč, ač bych tomu hrozně ráda přišla na kloub. Souvisí s tím můj předešlý článek: Příliv a odliv kreativity. V této době, mě to trápí obzvlášť, když se majoritní většině z nás zvětšil volný čas kvůli koronaviru. O něm se tu ale rozepisovat nechci, je ho i tak všude plno a tak jediné, co k tomu řeknu je: zůstávejte doma, dodržujte si odstup od lidí a pokud už ven jít musíte, tak jedině s rouškou a buďte na sebe maximálně opatrní, nikdy nevíte.Příliv a odliv kreativity.
Určitě to také znáte. Určitě jste to už někdy zažili. Náhlou, ale obrovskou, skoro až ochromující vlnu kreativity. Takovou, kterou jste už dlouho nepocítili. Jako kdyby vás pohltil bohatý příliv kreativity, který si dával sakra na čas. Chcete, potřebujete dělat něco, do čeho se můžete ponořit a nevnímat chaotický svět kolem sebe. Psát, kreslit, malovat, péct, vařit, plést, číst, fotit, natáčet, upravovat, třeba i uklízet či organizovat. Je tolik kreativních činností. A vy k několika z nich zrovna tíhnete. A chcete se do nich pustit. Nejlépe do všech a hned, až tak je ta vlna obrovská. Ale nemůžete. Jste v práci, na brigádě, nebo kdekoliv jinde, kde vám něco jiného znemožňuje být zrovna kreativní. Berete to, i když s nespokojeností, protože tak to zkrátka je a vy s tím bohužel nemůžete nic udělat. A tak si plánujete, jak se do všeho pustíte doma. Ale doma nastane kámen úrazu. Překročíte práh dveří a… nechce se vám nic. Nastal odliv. Jste po celém dni unavení a jediné co chcete, je si alespoň trochu odpočinout před tím, než co začnete dělat věci, které dělat musíte. Jedna z nejhorších věci, která se může stát, vážně. Nesnáším to! Stává se vám to také?článek je převzatý z mého bývalého blogu coffee-talk, ale jelikož se znovu cítím přesně takhle, zveřejňuji ho i zde.Being There, Essay (EN)
Upřímně netuším, jestli má vůbec smysl tento článek vydávat. A to nejen z toho důvodu, že je psaný v anglickém jazyce. Jedná se o mou esej k předmětu Kinematografie anglicky mluvících zemí, ve kterém jsme koukali celkově na dvanáct filmů a na jeden z nich jsme museli pro zápočet napsat esej (mimo jiné). Vybrala jsem si film Being There, v češtině Byl jsem při tom, který podle mě rozhodně stojí za to. A pokud náhodou nebudete mít náladu na to číst tu esej (což naprosto chápu) tak se třeba podívejte na ČSFD a možná vás zaujme natolik, že si ho někdy také pustíte. Podle mě vážně stojí za to. Jestli je ještě něco nutné k té eseji dodat, tak je to to, že ačkoliv anglický jazyk studuji, tak to neznamená, že jsem v něm natolik dobrá, abych to dokázala napsat bez jediné gramatické chyby. Jsem si jistá, že se jich tam objevuje několik, ale když to člověk po sobě čte neustále dokola, tak už tam nevidí naprosto nic (ta bakalářská práce bude ještě velká sranda).
“This is just like television, only you can see much further,”[1] said Chance astonished, being finally in a car for the first time in his life. And this masterpiece is just like a movie, only one can see much further. It is not only the plot and the characters. It is also an important message.
Being There is one of those movies, which are not so well known, but still are a treasure among the thousand’s other movies. It does not have the attention and appreciation which it deserves, but maybe that is for a good thing because once something is a mass product, it loses its magic.
Poem: Ruins
DŮLEŽITÉ: Tento citát není můj a bohužel se mi jeho autora nepodařilo vyhledat. Nevymyslela jsem ho, narozdíl od již publikovaných poems, které jsou z mé tvorby. Pouze se mi v tehdy (v roce 2017) zalíbil natolik, že jsem si ho musela zapsat a přetvořit do této podoby.
Fenomén podcastů: Oblíbenci
Podcasty jsou naprosto skvělá věc. Při procházce, při vaření, při uklízení, při cestování metrem či vlakem, nebo třeba i při jízdě autem. Můžete čerpat nové a zajímavé informace bez toho, aniž byste museli mít pohled upřený na obrazovku kvůli video formátu. Neříkám, že je dobré mít ta sluchátka v uších neustále, ale občas je takové odreagování vážně fajn. Ale abych byla upřímná, tak nejsem příliš fanda toho, jak se z toho teď stal hotový boom a podcast má úplně každý, ale takhle je to asi v dnešní době se vším, že ano? Alespoň si prakticky každý může najít to svoje v takové rozmanitosti. Člověk si hold musí poslechnout několik podcastů aby zjistil, jaký mu sedí.
Osobně už od začátku poslouchám pouze přes aplikaci Castbox, která mi naprosto vyhovuje.
