Ulice úzkosti.
Centrum Prahy rozhodně není místo pro mě. Ne, když jím musím procházet sama. Často mi to tu přijde jako vyplašené mraveniště. Mraveniště, do kterého někdo pořádně dupnul. Chaos. Cestou do práce procházím jednou ulicí. Ulicí, o které tento článek je. Ulicí úzkosti. Valí se po ní davy spěchajících lidí do práce, davy turistů s ohromnými kufry, koukající se ještě navíc do mobilu, nevnímající okolí natolik, že do vás kolikrát i vráží. Vy se chcete uhnout, ale nemůžete. Kolem vás buďto někdo je, nebo byste museli stoupnout do silnice. A tam stoupat nechcete. Auta tu jezdí jako splašená a snad nebyl den, kdybych neuslyšela nějaké zběsilé troubení. Opravuje se tu jedna budova a od všech okolních domů se odráží ten neuvěřitelný hluk. Sbíječky. Řvaní povelů. Nesnáším ji. Všechen ten hluk, zvuky mísející se dohromady, všichni ti neohleduplní lidé. Srdce mi začíná bít čím dál rychleji, cítím, jak se mi svírá v hrudi. Jako by kolem něj někdo omotal řetěz a stahoval a stahoval… Sklápím hlavu k zemi, pažemi si objímám tělo, přidávám do kroku a snažím se tu ulici překonat co nejrychleji to dokážu. Až když jsem za přechodem, jsem schopná se znovu normálně nadechnout. Zvednout hlavu, vydechnout a pokračovat dál v cestě.
Bohužel, mé zkušenosti s úzkostí jsou bohatší, než co bych si přála. A ačkoliv to je momentálně mnohem, mnohem lepší, než například před třemi roky, stále jsou tu situace, které ve mě tu úzkost vyvolávají. V budoucnu si budete moci přečíst delší článek právě na tohle téma, ale ještě asi nejsem úplně připravená se do toho psaní plně ponořit.
Procházím tou ulicí poměrně často. Vím, co mě čeká. Vím, že to bude nepříjemné. Ale stejně to podstoupím. Protože tak nějak věřím, že mě to třeba posune. Že to příště bude lepší. Že tou ulicí jednou projdu a až za přechodem zjistím, že jsem nepocítila ani závan úzkosti. Že mi to pomůže s úzkostí i v jiných situacích. Podstoupím to. A vím, že tím v jistém ohledu pomůžu sama sobě.
Tak to podstupte taky… ♥
2 Comments
Keiji
A nemůžeš se vydat jinou cestou?
Je pravda, že to úplně neumím vidět tvýma očima, protože nevím přesně, co prožíváš. Ale když si představím, jaké úzkosti jsem měla já, tak to, že jsem to zažila víckrát, že jsem to podstupovala znovu a znovu, stejně ani na ten další pokus to nebylo o nic méně děsivé. Možná jsem otupěla, ale tělo stejně vykonávalo tu stresovou reakci, zatímco mysl přepnula na autopilota, aniž bych si to uvědomovala.
Myslím, že si zvykneš na tu konkrétní ulici. Nejspíš ji nebudeš milovat, ale zvládneš ji projít… nejdřív taky možná na autopilota. Ale… ty musíš jít tou ulicí? Nemůžeš se vydat jinou cestou, obejít ji?
Chci říct, tedy spíš, nahlížím na to takto, skrz mé vnímání; můj problém by se nevyřešil sám, kdybych to ještě tisíckrát znovu podstoupila. Otupěla bych, zvykla si… ale problém by tam pořád byl, hluboce zakořeněn. Co mi doopravdy pomohlo bylo, že jsem se vydala jinou cestou. Nemyslím si, že je to útěk – chápu, že to nejspíš bereš tak, že čím víckrát to zažiješ, tím odolnější budeš – před problémem. Protože vydat se jinou cestou mě stálo mnohem, mnohem více stresu a odvahy, než vydat se tou cestou, jakou jsem již znala, i když mi byla nepříjemná. Myslela jsem, že jiná cesta bude ještě horší a já už se nebudu moct vrátit. Proto mi to nepřijde jako útěk a vyhýbání se problému, ale jako překonání se mnohem víc, než podstupovat stále to samé dokola. Proč si ubližovat něčím, co nemůžeš změnit… když jinde ti může být fajn.
Ale jak říkám, nevidím do toho – možná mluvím o koze a ty o voze…
Natt
Já jsem se nad možností jiné cesty upřímně moc ani nezamýšlela. Chtěla jsem se v tom tak moc zlepšit, že jsem se i víceméně nutila jít tou samou cestou stále a stále dokola, doufajíc, že to bude lepší. Že to překonám. Teď už to lepší je, stavba je dokončená, není tam takový hluk, turistů trochu ubylo… ale myslím, že kdyby to zůstávalo ve stejném stavu, lepší by to asi nebylo. Asi bych spíše otupěla, přesně jak píšeš ty, ale problém by se ani zdaleka nevyřešil. Když mě náhodou myšlenka jiné cesty napadla, pocítila jsem opět strach, strach z nového v Praze. Jak jsem psala, teď už to kvůli těm lepším podmínkám není tak hrozné, takže už není potřeba se trápit, ani hledat jinou možnost 🙂