Poem: Looking at my own sky

Asi není lepší chvíle rozepsat se trochu o této staré poem, než právě nyní. Je to už dlouhá doba, co jsem jí napsala a dlouhá doba, co jsem se takto cítila. Změnilo se toho vskutku hodně, já se změnila. A pevně doufám, že k lepšímu. Rozhodně se lépe cítím. Nicméně jisté události posledních týdnů mě dostali do situace, kdy jisté věci znovu začínám pociťovat. Což… je dost nepříjemné, ale donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak dalekou cestu jsem dokázala ujít. (psáno v prosinci před Vánoci)

Byly to pro mě upřímně neuvěřitelně těžké časy a každý den byl neuvěřitelný boj. Boj s mými myšlenkami. Sakra dlouhou dobu nade mnou vyhrávaly. Utrápená mysl, utrápené tělo, utrápená duše. Chtělo to čas. Hodně času. Chtělo to sílu, kterou do dneška nevím, kde jsem vzala. Chtělo to s mírou překračovat hranice mých komfortních zón a upevnit se tak v názoru, že mohu zvládnout to, co jsem si původně myslela, že zvládnout nemohu. Chtělo to taky rodinu a přátelé, i když pouze jeden člověk věděl, jak se skutečně cítím. Chtělo to věřit. Ale hlavně ten čas.

A víte co? Vyplatilo se to. Vážně. Ať se cítíte sebehůř, vydržte. Prosím. Vydržte a nevzdávejte to. Protože přijde den, kdy si uvědomíte, že se už cítíte dobře. Přijde den, kdy budete šťastní a přijde den, kdy vám přijde absurdní, že jste se tak kdy mohli cítit.

🖤