Thoughts

Píšu, píšeš, píšeme.

Opět recykluji článek ze svého starého blogu. Opět je jeho obsah až moc relevantní k současné situaci – ostatně proto ho zde také publikuji. Znovu, protože je to pro mě důležité a jeho obsah není o nic méně pravdivější, než když jsem ho napsala – tehdy, v roce 2017!
Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni – tady na blogu a i dalších blogu podobných platformách – máme jednu věc společnou.
Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.
Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na „komix“ o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou a kde jsem kombinanovala dvě své tehdy nejoblíbenejší činnosti – kreslení a psaní. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo… Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.
Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.

Nicméně i přesto mám v sobě už několik měsíců, dost pravděpodobně několik let, blok. Blok, který mi znemožňuje napsat něco, co by nemělo pouze začátek. Koukám se na prázdný papír, který jsem před sebe položila a snažím se něco vymyslet. Cokoliv. Jenže papír zůstává prázdný. Hrot propisky se ho ani nedotkl a neposkrvěnost papíru se mi div hlasitě nevysmívá. Jako kdyby ode mě ta slova utíkala a neplánovala se vracet. Sem tam mě něco napadne. Děj, zápletka, či zajímavá postava. Sem tam začnu psát novou povídku doufajíc, že na ní i po pár stránkách budu stále pracovat. Jenže vždycky to skončí stejně. Blok. Neschopnost pokračovat dál.
Chci zpátky svá slova.
Psaní je pro mě až moc důležité na to, abych si ho šetřila pouze pro občasné snahy sepsání povídek či článků na blog. Dlouho jsem své psaní ventilovala do textových RPG her, kde jsem svou vášeň sdílela s lidmi, kteří psaní propadli zrovna tak, jako já sama. Bavilo mě to, našla jsem si díky tomu přátele a řekla bych, že jsem se v psaní díky tomu i notně zlepšila.

 

Chci víc.
Jenže mě ani tohle nestačí. Napsat knihu je snad mým přáním od té doby, co jsem vymyslela první příběh a tak mě neuvěřitelně frustruje ta skutečnost, že ze sebe nemůžu nic kloudného dostat. Vím, že člověk by se do tohoto úplně nutit neměl, protože se to na jeho práci může ke konci nehezky otisknout, ale já se do toho kolikrát ani trochu nenutím. Sednu, píšu, ale pak zase. Blok. A trvá to už příliš dlouho, trvá to dlouhá léta. Vím, že ta slova ve mě někde hluboko jsou, jenom nemůžu přijít na to, jak je mám osvobodit.

14 Comments

  • Teri Glint

    Naty, mám to úplně stejně, až tedy na ty slohovky ve škole, ty mě hrozně nebavilo psát! Tedy přesněji, nebavilo mě psát určitý slohový útvar a hrozně jsem si musela dát pozor, ať z něho neuhnu a taky na rozvleklost psaní (s tím mám problém pořád).

    Jinak kolikrát taky začnu psát nějakou povídku, „knihu“ a pak se k tomu už nikdy nevrátím. Pár jsem jich sice dokončila, ale myslím, že teď už bych je napsala jinak. Jsem zvědavá, jestli se to někdy zlomí :/ A taky si říkám, jestli je ještě co psát, když v současnosti mi přijde, že píše úplně každý!

    • Natt

      To je vlastně pravda, mě všechny ty slohové útvary také nebavily. Líčení jsem ale naprosto milovala 🙂 Doufám, že se to zlomí u nás u obou! U tebe by to byla určitě škoda, máš na psaní neuvěřitelný talent 🙂 To máš pravdu, pomalu sice píše skoro každý, ale byla by škoda, kdyby to byl důvod toho, proč by se ti, kteří o to vážně stojí o to neměli pokusit!

  • Lexa

    Ano, mám to také tak.
    V posledních týdnech se mi však podařilo něco ze sebe dostat, ale většinou jsou to jen výstřely do tmy, které nikdy nedokončím do konce.
    Občas se mi také stane, že se určitým věcem vrátím a připisuji dál.
    Také bych ráda napsala něco, co má začátek a konec. Nemusí to být kniha. Může to být i soubor schovaný u mě v počítači, nebo publkovaný na nějaké fanouškovské stránce, protože většinou píšu fanfikce.
    Teďka hodně experimentuji s angličtinou, protože má lepší vyjadřovací schopnost, ale pokulhávám trochu ve slovní zásobě. Ale je to fun. 🙂
    Tak snad tě něco v nejbližší době osvítí. <3

    • Natt

      Přesně, přesně, přesně tak. S naprosto každým bodem souhlasím – i s tou angličtinou, ve které píšu takové rádoby poetry výkřiky do tmy. Snad něco osvítí nás obě! 🙂

  • Lucka

    Trochu si připadám, jako kdybych četla článek o sobě. I já to tak mám, miluji psaní a ráda bych psala víc, než to, co přidávám na blog. Mým snem je napsat příběh, knihu. Něco silného, emotivního a zajímavého. Něco, z čeho budu mít radost a za co se nebudu stydět. Dříve pro mě psaní bylo tak snadné, sedla jsem k počítači a mohla psát hodiny a hodiny… Dnes si sednu a ačkoli jsem měla ještě před chvílí nápadů plnou hlavu, najednou jako když někam uletí. Ale já věřím, že můj čas přijde. Nevzdávám to. 🙂 Tak držím palce i tobě!

    Lucka z Seriouszone

    • Natt

      A já si připadám, jako kdybych četla komentář o sobě! Také jsem dříve byla schopná psát dlouhé hodiny, ach, jak mi to chybí. Rozhodně to nevzdávej, děkuji mockrát a já budu držet palce zase tobě! ❤

  • Nat

    Pamatuju si na doby, kdy jsem měla celý sešit popsány básněmi, dokonce jsem skládala slova k písni a v hlavě mi hrály různé melodie. 😂 Teď si občas taky něco napíšu, ale je to výjimečně.

  • Barborah

    Chápu tu flustraci z toho, že člověk chce psát a nejde to ale zároveň se nechce nutit. To je na prd.
    Já mám chvíle, kdy můžu psát jako blázen a jde to ze mě samo a to je obvykle, když psát zrovna nemůžu 😀 a pak momenty, kdy se snažím a obvykle můžu psát a nejde to. Ale úplný blok jsem zatím neměla, tak vůbec nevím, co ti poradit. Možná zkusit v životě něco nového, změnit trochu rutinu, mohlo by to mozek navést na nové myšlenky či nápady 🙂 Držím palce s tou knihou!

    • Natt

      Přesně tak, taky to mívám tak, že když nemůžu, tak bych chtěla a pak zas naopak 😀 To už jsem za ty roky měnila více než jednou, ale i tak děkuji za typ, cením si toho! 🙂

  • Ta ukecená

    Myslím, že napsat knihu je přání spousty z nás. I já to někde v sobě hluboko mám, že bych jednou chtěla ji držet a mít na ní svoje jméno, ale jestli se to povede nevím. Mám celou řadu nápadů i námětů, ale jsem zkrátka líná je sepisovat dohromady a nějak hlouběji nad zápletkou přemýšlet. Pamatuji doby, kdy jsem psala fanfikce o One Direction, které jsem milovala a jedna tahle fanfikce měla asi 30 dílů a už to pro mě bylo tehdy naprosto vyčerpávající dotáhnout do konce. Kdo ví, třeba se to jednou nám oběma povede. Budu nám věřit a držet palce! 🙂

    • Natt

      Jojo, období těchto fanfikcí se mě také nevyhlo, ale to se psalo tak dobře! 😀 Děkuju, přidávám se a také věřím v nás obě! 🙂

Napsat komentář: Natt Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.