My tattoo journey

Tetování. Něco, co mnozí lidé obdivují, nebo nenávidí. Něco, po čem lidé touží a nemůžou se dočkat, až jednoho dne bude nějaký obrazec pokrývat jejich tělo nebo něco, kvůli čemu někteří hned odsoudí toho, kdo tetování má. Já jsem vždycky tetování chtěla. Líbilo se mi už od dětství a nikdy jsem k němu neměla negativní postoj. Když na to náhodou přišla řeč, vždy jsem říkala, že nějaké tetování jednoho dne mít prostě budu. Ne že by moji rodiče byli vyloženě proti tomu, ale nijak extra k tomu také nebyli přikloněni a větší množství, nebo větší potetovaná část těla by jim asi trochu pocuchala nervy.

Postupem času se pochopitelně měnilo to, co bych jednou chtěla mít na těle vytetované. Těch prvních pár nápadů když jsem byla malá si upřímně už nepamatuji. Vím, že jsem kdysi chtěla lapač snů, ještě ale před tím, než co se z toho stal takový boom, protože jsem hrozně obdivovala indiánskou kulturu. Chtěla jsem různé citáty a můj ty bože, jednu dobu jsem chtěla i dnes už hodně klišé Stay Strong. Na mou obranu – v té době to opět ještě neměli všichni a psychicky jsem na tom nebyla nejlépe a mělo to pro mě nějaký skutečný význam. Jenže jak šel čas, začínali to mít právě všichni a mě to z nějakého důvodu odradilo.

Dva roky. Dva roky jsem měla v hlavě to, co mám dnes vytetované na těle. Nechtěla jsem jít do prvního tetování nějak spontánně. Věděla jsem, že v průběhu let i měsíců se můj názor měnil. Chtěla jsem být pro to zkrátka 100% rozhodnutá. A byla jsem. Pak už přišel ten pravý čas na to, si to konečně nechat vytetovat. Kamarádka mi doporučila její velmi šikovnou kamarádku která tetuje a bylo to téměř jisté. Ještě jsem se pro jistotu koukala i na jiné tatéry či tatérky, nechtěla jsem zvolit špatně. Ale nakonec beztak zvítězilo doporučení.

Druhého listopadu ve dvě hodiny jsem se už s Míšou (tatérkou) domlouvala konkrétně jak velké to chci vytetovat a kam přesně. Přítel byl se mnou, jako morální podpora. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat, nevěděla jsem, jestli to bude či nebude bolet, zkrátka jsem si ten pocit, když se mi bude něco tetovat do těla vůbec neuměla představit. Říkali mi, že na první tetování jsem si zvolila poměrně odvážné místo – levé žebro. Ale nebylo to tak hrozné. Příjemné to rozhodně nebylo a místy to trochu bolelo, ale lepší než zubař. Za tím si stojím. Navíc Míša byla velmi rychlá, za 15 minut jsem už byla z lehátka na nohou a prohlížela si nové tetování v zrcadle. Pocit spokojenosti se dostavil okamžitě. To tetování tam zkrátka být mělo.

Asi by bylo konečně dobré přejít k tomu, co přesně mám vytetované, jelikož jsem si uvědomila, že už tu mám napsané čtyři odstavce, ale stále jsem se o tom nijak nezmínila. Despite everything. Tato slova teď zdobí mé levé žebro. V překladu do českého jazyka Navzdory všemu. Význam? Navzdory tomu všemu jsem to zvládla. Navzdory těm sedmi sakra perných let jsem to nevzdala. Navzdory všemu to zvládnu i do budoucna. Navzdory všemu.

Jaký máte k tetování vztah vy?