Thoughts

Komunikace jako kámen úrazu

Tento článek je tři roky starý, zveřejněný ještě na mém bývalém blogu Coffee Talk. Nicméně se stejně stále potýkám s tím samým problémem a právě proto jsem se ho rozhodla zveřejnit i tady.
Sleduji svou sestru, rozjařenou s úsměvem, jak o něčem neustále mluví. Sleduji svého švagra, jak se bez jediného problémů pouští do rozhovoru s ostatními u stolu. A závidím jim. Závidím všem. Mluvení jim nedělá žádné problémy, ba naopak. Jako kdyby je to naplňovalo. Vůbec nemusí přemýšlet nad tím, co řeknou, nemusí své věty ve své hlavě stokrát přeformulovávat než si jsou stoprocentně jisti, že to, co chtějí říct, není žádná blbost. Závidím jim tu lehkost, závidím jim, jak bezostyšně vypráví své historky a vůbec nepřemýšlí nad tím, co si o tom ostatní pomyslí. Závidím… přímo toužím po tom, abych to měla stejné.

Jenže nemám. Když dojde na komunikaci, i s těmi nejbližšími, kolikrát i přes mobil, jsem ztracená. Slova ode mě utíkají a já je nejsem schopná pochytat a poskládat do kloudné věty. Mám v sobě blok ohromné velikosti. Nevím, kde se ve mě přesně vzal a už vůbec nevím, jak bych se mohla zbavit. A že mi ten blok pořádně zavařuje v životě. Nejsem schopná navazovat prakticky žádné nové vztahy. Vážně na sobě chci zapracovat, chci to změnit, ale nevím jak, bloudím, jsem zmatená.
Nevím, kde začít. Vždyť si nejsem schopná skoro ani s nikým normálně psát, protože mě nikdy nenapadají vhodné odpovědi. Hned co stisknu odeslat, koušu se do rtu a nadávám si, co jsem to poslala za blbost a zcela jistě vím, že příjemce na druhé straně teď kroutí nad tou zprávou ze strany na stranu a pro jistotu ani neodepíše. Jak si zcela jistě dokáže představit, s komunikací face-to-face, je to ještě horší. Kolikrát se jak idiot zadrhnu a tak celou větu zahraji do „outu“ a končí to blablabla a marně se snažím začít od znova.
Nesnáším, když jsem u stolu s rodinou a musím snášet narážky typu: „Tak, teď všichni ticho, ona nám něco poví.“ nebo „Ty jo, už prosím tě buď ticho, vážně mě z tebe bolí hlava jak furt meleš!“ Vím, že to nikdy nemyslí zle, ale pouze z vtipu, ale vždycky je to jako kdyby mě ťali sekerou přímo pod pás. Cítím rudnoucí tváře, totálně se zaseknu, neschopná na to říct cokoliv a tak pouze zahanbeně sklopím pohled a čekám, až někdo začne mluvit o něčem jiném.
Vysává mě to. Vážně jo. Vím moc dobře, že tohle jeden z mých vůbec největších problémů a že kdybych se ho zbavila, zbavila bych se tím i dalších. Jenže jak se toho mám sakra zbavit? Vždyť se nedokážu pořádně bavit ani s vlastními rodiči!
Na tento článek volně navazoval tento další. Je strašidelné, jak se v tomhle ohledu skoro nic nezměnilo. Ani po těch třech letech.
Naléhavě ťukám prsty do klávesnice, potřebujíc ze sebe ta slova dostat. Slova, tvořící předešlý článek a až pozdě si všímám, že by se nějak dal skloubit s Tématem týdne. Nevadí, napíšu další, z jiného úhlu. Vždyť výsledek bude stejný. Můj hlas je ztracený.
Ne doslova, ale obrazně. Nemohu se zbavit pocitu, že můj pravý hlas ve mně kdesi hluboko zakrněl a nahradil ho nějaký prázdný, dutý autopilot, který pouze odpovídá nejjednoduššími větami a komunikacím se zpravidla vyhýbá. Řeknu to velmi jednoduše a po lopatě – nejde mi mluvit. Když na to přijde, v hlavě mám pokaždé úplné prázdno. Není tam absolutně vůbec nic, po čem bych mohla hmátnout a sesmolit z toho nějakou větu. Je to hrozně frustrující. Nejde totiž jenom o rozhovory s cizinci, nýbrž i s vlastní rodinou. Dostalo se to až do takové fáze, že mám pocit, že jsem se jim odcizila. Bývaly dny, kdy jsem dohromady řekla tak pět vět. Mlčení mi nedělá žádný problém. Ráda poslouchám a v hlavě si tvořím své vlastní konverzace, které ovšem světlo světa nikdy nespatří. Když přijde na mluvení, prostě se zaseknu.
Upřímně vůbec nemám ponětí, jak se z této šlamastiky dostat. Snažím se na tom pracovat, ale přijde mi, že se snažím vniveč a to celou situaci jenom zhoršuje. Závidím všem, kteří ze sebe slova chrlí s takovou lehkostí a toužím po tom, najít svůj hlas a vykřičet své nitro do světa.
Tak tady to máte. Dva články, jedno téma, léta staré, ale stále aktuální.
Pamatuji si moc dobře, jak krásné komentáře mi pod těmito články přibývaly. Že to spoustu lidí má stejně, že se v tom našli, ale že to prostě přijali. Že takový jsou a je to v pořádku. Každý je nějaký. Někdo je mluvka, někdo zase ne. Proč se tím pořád trápit? Ti, kdo vás mají skutečně rádi vás takový přijmou. Ti kdo ne, tak… asi za moc nestojí, ne?
Svou málomluvnost jsem přijala. Vím, že taková jsem a že nikdy nebudu ten typ člověka, který bude konverzace bůh ví jak obohacovat. Přijala jsem to, ale stejně bych se v tom chtěla zlepšit. Jenže stále nevím jak. Je ticho a já se marně snažím vymyslet něco, na co bych se mohla zeptat, nebo něco, co bych mohla jen tak nadhodit k tématu konverzace. Jenže mě prostě nic nenapadne. Prázdno. Asi s tím moc dělat nejde. Jediné co můžu je si to uvědomovat, snažit se na tom pracovat, třeba se v tomhle ohledu i trochu vzdělávat. Ale hlavně se s tím netrápit. Každý jsme nějaký.

2 komentáře

  • Denia

    Jak píšeš, každý je jiný. Jsou lidé, kteří se dokážou bezprostředně bavit s člověkem, kterého vidí poprvé v životě a pak tady jsou lidé, kteří mají problém komunikovat s vlastními rodiči. Já třeba úplně nesnáším telefonování, vždycky jsem z toho hrozně nesvá a občas řeknu pěknou kravinu, s cizími lidmi mám taky kolikrát problém navázat hovor. Onehda jsem byla na oslavě tety mého přítele, celkově velké počty lidí, ještě k tomu neznámých, mi vymazávají slova z jazyka :D.
    Věř, že spousta lidí si tvého tichého naslouchání váží :).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.