Jak mi povinná praxe pomohla v rozvoji.

Beginning in March 19: Nastal letní semestr druhého ročníku vysoké školy. Nastal čas povinné praxe. 120 hodin. O prázdninách. To vás nepotěší. To vás rovnou znechutí. Navíc s mou stydlivostí a s minulostí se sociální fóbií mě to kolikrát strachem i ochromovalo. Nechtělo se mi to podstupovat. Nové prostředí, noví lidé, nová náplň práce, nové všechno. Zodpovědnost, komunikace. Nenene, nechci. Ale tak jednoduché to nebylo. Musela jsem. A tak jsem hledala. Dlouho jsem počítala s tím, že se mi sestra přimluví u svého zaměstnavatele s kterým se její manžel, můj švagr, velice dobře zná a část léta strávím tam. Jenže pak mi do života vstoupil Honza (jedna z těch nejlepších věcí v mém životě).

A po pár měsících se kvůli práci musel odstěhovat do Prahy. Navrhl, ať se po praxi porozhlédnu tam a zůstanu u něj. V Praze. Ammm, představa mě v Praze byla tehdy ještě nemožnější než mě na praxi. Děsilo mě to. Velkoměsto. Ohromná kupa lidí. Chaos. Ale šla jsem do toho, protože kromě šance být s přítelem v létě to byla i šance na udělání velkééého kroku z mé komfortní zóny. Obepsala jsem desítky, desítky firem, ale nazpátek mi odepsaly pouze dvě (chápete to?!), z nichž jedna měla navíc podmínky, které jsem nemohla přijmout. A ta druhá byla Jazyková škola Glossa. A tady teď jsem. S bandou přátelských, pozitivních a vtipných lidí. Hodných, milých a nápomocných. Bála jsem se, ale strach mě každým dalším uplynulým dnem opouštěl. A stud taky, i když ten mnohem méně, prostě jsem furt stydlín. A stejně tak mě opouštěl strach z Prahy. Při první jízdě metrem jsem se málem rozbrečela. Yep. Ale zvládla jsem to. A teď? Pff, na pohůdku, jak by řekl švagr. Přítel bydlí poměrně na okraji Prahy, v moderním bytovém areálu. Takže si tam vlastně ani jako v Praze nepřipadáte.

Na praxi jsem si odmakala svých 120 povinných hodin a už tu měsíc pokračuji brigádně. Protože si mě tu dokonce chválí a nechtějí abych odešla (whaaaaat). A ani mě se nechce odcházet. Nechci zpátky na brigádu, kterou jsem měla v Pardubicích. Toxické prostředí, nepochopení a neúcta ze strany vedení i od zákazníků… Modlím se za to, abych mohla práci v Glosse vykonávat i dálkově po dobu studia. Modlete se prosím se mnou!

Každopádně… pointa tohoto článku? Věc, které se bojíte nejvíc, vás může nejvíce posunout. Nemůžu vám ani říct, jak jsem se bála a jak se mi do toho nechtělo. A nemůžu vám ani popsat ten pocit osobního rozvoje a vděčnosti, že jsem si tím prošla. Je v pořádku se bát. Je v pořádku mít i ten pocit nechutě. Není ale v pořádku se tomu poddat. Vzít nohy na ramena a nepodstoupit to. Ať se teď bojíte čehokoliv… jděte do toho. Ono se vám to totiž nakonec vyplatí.