Thoughts

Jak mi nattalk.cz spadl do rukou.

Pod mýma rukama vzniklo v rozmezí deseti let více blogů, než si chci vůbec přiznat. Bohužel, žádný mi nevydržel příliš dlouho. Ze začátku jsem vždy možná až moc aktivní a pak to tak nějak… vyprchává. Aktivita a chuť blogovat často mizela jako pára nad hrncem. Asi by bylo dobré zmínit, že jsem vždy byla věrná blog.cz, který je pro vytvoření blogu zkrátka asi uživatelsky nejjednodušší. S mým posledním blogem to bylo ovšem docela jiné. Vydržel mi dlouho a blogování mě na něm bavilo více než na těch předchozích. Byl více autentičtější, otevřenější, byl více můj. Stejně tak jsem tam měla asi největší interakci s Vámi, se čtenáři, a doufám, že mě někteří z nich neopustí, ani když jsem přesedlala na jinou „blogovou platformu“. S potížemi, se kterými se blog.cz potýkal čím dál častěji se to už ale vážně nedalo vydržet. Začala jsem přemýšlet, začala jsem hledat, začala jsem vyloženě dumat nad tím, co dál. Odejít, neodejít, úplně se to na vykašlat, nevykašlat. S mým přítelem jsem o tom všem několikrát mluvila a ptala se na jeho názor. Jestli by to mělo vůbec cenu a že ani vlastně nevím, jestli bych se kdy mohla naučit v něčem jiném. Rozhodně se tu neumím ještě plně orientovat a jestli to má cenu taky stále ještě nevím… Ale jednoho dne jsem ale přišla z práce a přítel mi sdělil, že má pro mě překvapení. Natočil ke mně svůj notebook, kde už byl založený nattalk. A tak jsem tu. Hlavně díky mému příteli, který asi věří v má slova víc než já a který mě podporuje jako nikdo jiný.

Jsem tu a doufám, že tu vydržím.

5 komentářů

  • Keiji

    Myslím, že na celém tomhle je nejkrásnější tady ten jediný komentář. (tedy než jsem další postla já)

    Ale samozřejmě, že i to, že jsi zpět. Hrozně jsi mi chyběla, v tomhle blogovacím světě. Teď už do něj sice úplně nepatřím já, nebo alespoň prozatím (říkám si pořád, to slovo jako útěchu a příslib, že to není konečný stav), ale stejně jsem byla neskutečně ráda, když jsem poprvé zahlédla, že „jsi zpět“. ♥

    • Natt

      Moje drahá Keiji ♥ A jak ty jsi mi chyběla a vlastně stále chybíš! Doufám, že se do něj také jednou vrátíš, že jsi také zkrátka v té neblogovací fázi, která jednou skončí. Děkuju ti mockrát 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.