Thoughts

„A co z tebe jako bude?“

Kolikrát jsem tuhle otázku slyšela, tolikrát jsem měla toho dotyčného chuť praštit rovnou mezi oči.

Slýchávala jsem ji na střední a slýchávám ji i teď na vysoké škole a nutno říci, že studuji naprosto odlišné obory. A hádejte co. Slovo nevím, se stalo mojí stále opakovanou odpovědí. Buď to, nebo zoufalé pokrčení ramen. Někdy se zadaří a postačí to na to, abych z této pro mě nepříjemné konverzace vyvázla. Protože prostě nevím. Nevím, co ze mě jako bude a co hůř, ani nevím, co bych chtěla aby ze mě bylo. Nevím, zkrátka nevím. A není mi z toho zrovna dvakrát příjemně.

Procházím si zase tím peklem, kdy přemýšlím co dál. Hrozně ráda bych dále studovala, ale… ups, jsme zase zpět u centra problému. Nevím co. Kdybych chtěla pokračovat v angličtině i na magisterském studiu, možnosti jsou buď soustředění se na lingvistiku nebo na literaturu, kulturu atp. Na lingvistiku nemám buňky, to jsem zjistila moc dobře a ačkoliv s literaturou takový problém nemám, úplně nevím, k čemu bych takové vzdělání později mohla využít. A jít úplně na jiný obor? No jo, ale na jaký? Strůjcem všech těchto problémů jsem já; já a moje hlava, která prostě neví. Zamýšlela jsem se nad tím už několikrát – dlouho a intenzivně. Snažila jsem se to vůbec neřešit s tím, že mě třeba něco intuitivně napadne. Snažila jsem se zkoumat, psát pro a proti a tak dále. Ale výsledek je stále stejný… nevím.

Nebudu lhát, bojím se toho, jak to bude. Co bude. Co bude se mnou.

Vzpomínáte, jak jsem v minulém článku psala, že se mi tu začal objevovat takový nešvar v tom, že se mi tu kupí spousta rozepsaných článků? To je případ i tohoto a vracím se k němu zhruba po týdnu a pár dní k tomu. Aktuální situace? Pocity stále stejné, jen jsem si nakonec přihlášku na to magisterské studium přeci jenom podala, i když tam, kde v tom smysl do budoucna moc nevidím. Proč? No přesně kvůli důvodům vypsaným výše – ráda bych ve studiu pokračovala, ale nevím přesně v jakém. Jsem naivní a doufám, že pokračovat alespoň v nějakém je ta lepší možnost… huh.

Ale proč by nevědět mělo být tak špatné? Proč to je tak špatně vnímané? Proč jsem podlehla a vnímám to tak špatně i já?

Zajímalo by mě, jak jste na tom vy? Jste mezi těmi šťastlivci, kteří už od malička věděli, kterým směrem se chtějí vydat, nebo se zkrátka necháváte unášet proudem, a nebo – stejně jako já – tak zoufale bloudíte?

11 komentářů

  • Teri Glint

    Moc dobře ti rozumím, ale naštěstí pro mě už nebloudím! Já jsem odmala věděla, že se vrtnu ňákým humanitním směrem, ale potíž byla v tom, že rodiče mě viděli jako pokračovatele učitelské rodinné větve (to jsem fakt nechtěla) a všechny moje další nápady na studijní obory postupně smetali ze stolu…. Přitom už na konci střední jsem měla vybraný svůj současný obor! Nakonec jsem se nechala zviklat a dva roky jsem bloudila tam, kde jsem nechtěla… Teď jsem moc spokojená 🙂 Přeju, abys taky našla, co by tě bavilo! Mně třeba pomohlo fakt dát na sebe a ne na nikoho jiného, a i když nebudu v oboru třeba pracovat celý život, aspoň chvíli si to chci zkusit. Druhá věc, co mi pomohla byl rozhovor s „nezávislým pozorovatelem“, který mě nasměroval dál a nesoudil jednotlivou uplatitelnost oborů. I když netvrdím, že ta není taky důležitá. Ale já si prostě myslím, že je lepší míň peněz a spokojenost na duši, než opačný případ a odpor k práci. Samozřejmě ještě nejlíp je, když z těch míň peněz netáhneš celou rodinu…

    • Teri Glint

      Promiň, teď jsem si uvědomila, že to hlavní jsem vynechala! Změnila jsem obor, na který mě spíše dotlačili v mém „nevím“ odbobí (kdy jsem už prostě nechtěla řešit s nimi výběr oborů, tak jsem to riskla) a po dvou letech to změnila a šla tam, kam jsem chtěla já. Fakt ti doporučím zkusit si promluvit s někým, kdo je mimo tvůj blízký okruh lidí 🙂 Mně to moc pomohlo.

    • Natt

      Děkuju za krásný komentář se všemi tvými tipy 🙂 Zároveň jsem moc ráda, že jsi našla tu svou cestu a že nebloudíš! Také cítím nátlak ze strany rodiny, ale i když se od něj snažím odprostit co to jde, tak odpověď na to, co bych chtěla já stejně nepřichází. Souhlasím s tím, že je lepší být spokojený než mít kupu peněz, ale být z práce zoufalý… ještě jednou děkuju!

  • Lu Wild

    Kdepak, taky jsem nevěděla. Dost se mi střídaly nápad na povolání, pak jsem šla na gympl a očekávala se vysoká. Ale jaká? Bavila mě biologie, tak jsem si dala přihlášku na medicínu a najednou jsem objevila fyzioterapii, i kvůli mámě, se kterou jsme objížděli nemocnice a rehabilitační ústavy. Ta mě nadchla, takže jsem si dopodala přihlášku i tam a nakonec to vyšlo! Teď už při studiu rovnou pracuji v oboru a opravdu jsem spokojená, takže už nebloudím oborově. Ale zvažovala jsem magisterské. Jít do toho nebo nejít? Nakonec jsem přihlášku podala s tím, že buď to dopadne a budu nadále studovat, nebo nedopadne a já se hroutit nebudu 🙂 Takže, co se má stát, bude 🙂
    Hodně štěstí, ono to chce najít v sobě, co tě baví a proč, v čem jsi dobrá. Já jsem třeba vždycky věděla, že musím dělat něco, co mi dává smysl, něco prospěšnýho.

  • Lexa

    Dřív jsem se potila z této otázky ještě než byla vůbec vyřčena.
    Vlastně do dneška ani netuším, co bych tak podle svého oboru mohla dělat.
    Ale po dlouhých letech mohu říct, že je mi to vlastně jedno. Jistě pracuji tam, kde to úplně není růžové, ale beru to jako přechodník.
    Protože se ještě stále hledám. Sama sebe vzdělávám v tom, co se děje a vytvářím si obrázek na svoji možnou budoucnost.
    Takže teď už to nestresuji.
    Sama tato otázka je absolutně stupidní, takže na ni dávám stupidní a nejasnou odpověď. To většinou všechny umlčí. 🙂

    • Natt

      Chtěla bych být taky v tomto ohledu tak vyrovnaná! Být smířená s tím, že teď momentálně nevím a že se něco v tu správnou chvíli objeví. Věřím tomu, že to tak určitě je, ale nějak s tím neumím ještě tak klidně žít. Jsem za tebe moc ráda a palec nahoru! 🙂

  • Verča ze Ztracena v Praze

    Já jsem ten člověk, který moc nepochopil lidi, kteří neví, co se životem. Já jsem to věděla vlastně od základní školy. Vydala jsem se trochu jinou cestou a nakonec vlastně úplně jinou. Ale i ta úplně jiná cesta, která se stala realitou, tu pořád byla.

    Nepřemýšlela jsi, že bys začala dělat copywriting? Myslím si, že by se ti to mohlo líbit, když máš český jazyk ráda. Aspoň to můžeš zkusit, nebo na to mrknout a rozhodnout se. Vzdělaný kopík se vždy hodí😃!

    • Natt

      Tak to ti upřímně závidím, protože já jsem přesně ten pravý opak 😀
      Přemýšlela, přemýšlela. Ale je teď tolik všude copywriterů a asi v psaní natolik nevěřím 🙂 (a spíše než češtinu mám ráda angličtinu :D) ale děkuji, v poslední době jsem nad tím uvažovala vážně často a tak je tvůj komentář takové pěkné nakopnutí 🙂

  • Irwin

    Ahoj 🙂 Úplně tvoje pocity chápu a v životě člověka je to hodně nepříjemná věc, když neví, kam směřuje a čím se chce živit. Já si tím procházela až do svých 26 let… Teď jsem pomalu rok v práci a začínám si říkat, že je to třeba opravdu pro mě (i když možná ne do konce života) a jsem spokojená, doufám, že mi to vydrží… Takže plně s tebou soucítím… Člověk musí být opravdu upřímný sám k sobě (a hlavně se nedívat na názory okolí), aby si vybral něco , co ho opravdu naplňuje… Jediná rada co mě napadá, je přečíst si knihu Najděte si v sobě svého Marťana, mám ji rozečtenou a nabízí hodně podnětů k zamyšlení se … Držím palce, ať brzy najdeš svůj směr …

    • Natt

      Děkuju moc za krásný komentář, uklidnil mě 🙂 Děkuji za tip na knihu, určitě se na ní podívám, zní to velmi zajímavě! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.