Stories

#1 story – It follows

Hrobové, až nepřirozené ticho. Zima a chlad prodírající se skrze kůži až do morku kostí. Tma, kterou pouze sem tam prorážely paprsky stříbrného měsíce jako ostré čepele meče. Strach. Ochromující strach a děs, který člověku nedovolí přemýšlet o ničem jiném, než o tom, jak přežít. Jak získat ještě pár nádechů a výdechů navíc.

Otlučená a hlínou zamazaná kolena si tiskla k hrudi, ve které ji srdce bilo jako zběsilé. Hubené paže kolena křečovité objímaly a nehty nevědomky zarývala do holé kůže na promrzlých lýtkách. Hlavu měla opřenou o kolena a víčka měla pevně sevřená. Nádech… výdech. Tato slova, tuto naprosto přirozenou činnost si snažila neustále připomínat a nerozuměla tomu, jak se něco tak jednoduchého může stát pro člověka v určité situaci tak neuvěřitelné těžké. Sluch se snažila mít nastražený, aby mohla rozpoznat a hlavně včas zachytit jakýkoliv zvuk, který by mohl patřit jemu.

Po chvíli, která ji přidala jako celá věčnost, si dovolila jeden hluboký nádech a výdech, který jejímu tělu dodal úlevu. Hlavu si opřela o kamenitý povrch, za kterým se schovávala a vlhké prameny vlasů si zastrčila za uši, aby ji neposedně napadaly do očí. Nacházela v malé, úzké roklince kdesi hluboko v lesích, které díky zvedajícímu se větru začal tiše šumět. Spadané jehličí jí nepříjemně kousalo do stehen, ale tuto bolest díky adrenalinu nedokázala vnímat. Stejně jako další rány, drobné i větší oděrky a škrábance, které si způsobila během útěku skrze nízké stromy a husté křoví. Vnímala pouze strach a neuvěřitelnou touhu přežít. Otevřela oči a zahleděla se do korun stromů, které vytvářely pomyslnou střechu a zabraňovaly většině měsíčního světla k proniknutí na mechem porostlou lesní půdu.

Všudypřítomné ticho najednou prořízlo ostré prasknutí větviček a ona věděla, že její náhodně nalezená proklikna, ve které se tak úzkostlivě schovávala, již není bezpečná. Srdce ji vynechalo několik tlukotů a nový nával strachu ji po páteři přejel jako smyčec po strunách houslí. Podívala se před sebe, na stromy, které stály vedle sebe jako vojáci připraveni k boji. Jak moc si přála, aby mezi kmeny stromů mohla vběhnout a spolehnout se na jejich ochranu. Věděla avšak, že nemůže. Potichu se postavila na bosá chodidla a znovu se pozorně zaposlouchala do okolních zvuků. Křupnutí větiček se ozvalo znovu, tentokrát o něco blíže. Nabyla jistoty, že již nemůže čekat ani o minutu déle. Ne pokud chce přežít a znovu pocítit závan vytoužené svobody. Ne pokud se nechce vrátit.

Její tělo se dalo do pohybu dřív, než mu to mysl stihla vůbec přikázat a vběhla tak mezi stromy. Hluboká tma ji objala jako stará známá.

One Comment

Napsat komentář: Leník Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.